I. Smutná karetní hra

Kapitola I. - Začátek a smutná karetní hra

Je tomu 400 let, kdy se Evropou prohnala série konfliktů do té doby nevídaného rozsahu. Co začalo roku 1618 v Čechách jako vyústění dlouhodobých nábožensko-mocenských sporů, skončilo roku 1648 první mírovou konferencí na celoevropské úrovni. Bojovaly proti sobě v několika navazujících konfliktech Habsburská říše, Švédsko, Francie, Bavorsko, Sasko, Dánsko, Nizozemí (tehdy známé jako Spojené provincie), Sedmihradské knížectví a mnohé další státní celky. Hlavně kvůli době trvání se objevil sjednocující pojem „Třicetiletá válka“. Konflikt měl své dozvuky dokonce i v koloniích v Novém světě. Jen země koruny české byly zasaženy třicetiletou válkou hned několikrát. Nejdříve stavovské povstání v letech 1618 až 1620, pak tažení na Opavsko roku 1626 a několik různých povstání ve stejném období. Pak vpadli v roce 1631 do Čech Sasové, kterým se podařilo dokonce obsadit na krátko Prahu. Od roku 1639 se pak na našem území odehrálo několik švédských tažení a nemálo měst skončilo pod švédskou kontrolou. Z Olomouce švédské jednotky odtáhly dokonce až roku 1650.

V roce 1645 se země koruny české staly tedy již po několikáté bojištěm. Na počátku roku vstoupila do Čech ze severozápadu švédská armáda pod velením generála Lennarta Torstensonna. Tažení to mělo být grandiózní, připojit se postupně měly jednotky vyslané švédskými spojenci, Francií a Sedmihradskem. Cílem byla Vídeň tehdy hlavní město habsburské moci a císařské sídlo. U malých vesnic Jankova a Ratměřic se pokusilo Švédy zastavit císařské vojsko. V bitvě u Jankova však brutálně selhalo. Švédským jednotkám se tak otevřela celá oblast Čech a Moravy. Nejedno město či vesnice byly vydrancovány, vypáleny či jinak poškozeny. Až nepovedené obléhání Vídně, a hlavně houževnatá obrana města Brna zastavila postup švédského vojska. Jenže ono vojsko bylo švédské jen podle toho, kdo ho platil a kdo mu velel. Rodilých Švédů v něm bylo sotva tisíc a zbytek celkem přibližně 15000 mužů silného vojska (a minimálně dvojnásobného počtu lidí v trénu) tvořili žoldnéři hlavně z Německa, ale také Dánska, Skotska, a dalších míst Evropy. Je velice pravděpodobné, že by bylo možné v pochodujících formacích nalézt muže i z Čech, Moravy, Slezska či dnešního Slovenska.

Takové je historické pozadí příběhu, který zde bude postupně rozvíjen. Na scénu tak přichází Georg Erdhart. To jeho osobnímu příběhu a osudům ve víru třicetileté války se bude tato webová série článků podrobně věnovat. Bude nám průvodcem a očitým svědkem denního života nejen vojáků, ale i prostých lidí v 1. polovině 17. století.

Existují desítky knih rozebírající velké politické dějiny třicetileté války a rekapitulující vývoj, kdy se z nábožensko-mocenského konfliktu stal jen boj o posílení vlastní moci, či jejího udržení. Na mnoha stránkách je možné číst popisy velkých bitev či tažení a podrobně sledovat záměry jednotlivých aktérů konfliktu. To je však jen jeden z možných úhlů pohledu, jak na třicetiletou válku nahlížet.

Neméně důležité je se pokusit podívat i očima toho obrovského množství šlechticů, důstojníků, a hlavně prostých vojáků, jejich rodin, civilistů, žen a mužů všech sociálních vrstev i věkových kategorií. To jsou tisíce a tisíce individuálních životních příběhů, které třicetiletá válka zasáhla nebo přetnula.

Jméno Georga Erdharta, vojáka a žoldnéře, by čtenáři v historických pramenech hledali marně. Nikdy nežil. Je fiktivní postavou, vytvořenou právě za účelem popisu historického prostředí třicetileté války a konkrétně roku 1645, kdy se boje přenesly na území Čech.

Aby postava žoldnéře Erdharta nebyla jen plochou fantazií, je jeho příběh doprovázen deníkem. Různé deníkové záznamy budou klíčovými místy v Georgově příběhu a na jejich základě bude popisována každodennost vojáků, jejich život i vojenské řemeslo a také jednotlivé osobní příběhy, strasti i radosti, které byly promíchány zuřícím konfliktem, strachem o živobytí i o život samotný.

Pro autentické vytvoření Georgovi postavy nám posloužila široká škála pramenů. Příjmení bylo inspirováno skutečně žijícím členem městské rady v Košicích na počátku 17. století. Košice byly městem s velkým zastoupením německého obyvatelstva, takže Německy znějících jmen zde nebylo málo. Jméno Georg neboli Jiří pak bylo zvoleno pro svou universálnost.

Nejrozsáhlejším inspiračním zdrojem, na kterém je postava žoldnéře Erdharta postavena je deník vojáka Petera Hagendrofa. Svůj deník si psal mezi lety 1625 až 1649 a ve zcela unikátním díle zachytil svoji vojenskou kariéru. Psal o krajích, kterými prošel, o tom, co zažil během služby, zaznamenával chvíle veselé, ale i tragické. Ve své bezprostřednosti a přímém pohledu na válečné události je tento deník mnohonásobně cennější pro poznání každodennosti vojenského života než například románově zpracované dobrodružství Simplicia. Hagendorf se však Čechám a vůbec středoevropskému bojišti v podstatném období roku 1645 vyhnul.

Mezi další důležité prameny, kterými byl celý další příběh inspirován byly dochované deníky či paměti přímých účastníků konfliktů v 1. polovině 17. století (ne vždy je ústředním tématem třicetiletá válka) - Roberta Monroa, Augustina Fritche, Jamese Turnera, Nehemiaha Whartona, Jamese Spense, Sydnama Poyntze, Plukovníka Muschampa, Alonsa de Contreras a mnoha dalších. Tam, kde nebylo možné čerpat z pramenů, obrátili jsme se do prostředí odborné literatury. Veškeré další postavy, které se objeví při Georgově životní pouti jsou rovněž fiktivní.

První seznámení

Psaní nebylo nikdy jeho silnou stránkou. Ruce, unavené těžkou prací a nejistým životem v poli, ztratily dávno svoji jemnost syna krejčího. Přesto brk škrábal po papíře a zanechával za sebou slova „In diesem Jahr 1645“.

Deník si psal již několik let, ale nebylo to vždy každý den. Někdy byla přestávka mezi jednotlivými zápisy tak dlouhá, že málem sám zapomněl, že si deník píše. Vždy se však snažil v těch pro sebe nejdůležitějších okamžicích si jakkoli sehnat brk a list papíru a psát.

Příběh George Erdharta začíná roku 1609. Narodil se začátkem léta ve městě Košice, tehdy Cassau do rodiny krejčího Erdharta. Johann Erdhart a Marie Erdhart měli ještě další potomky a Georg byl jejich prostředním synem. Rané dětství uplynulo velmi rychle. Už od útlého věku nebylo neobvyklé, že děti opustily rodný dům a jejich výchova byla svěřena například příbuzným nebo vlivným rodinným přátelům v rámci klientských a patronských vztahů, což bylo pro výchovu dětí v 1. polovině 17. století typické. Tak se neposedný kluk dostal do rodiny usedlého kupce, který byl patronem jeho otce. Výchova malého Georga se ničím nelišila od standartu pro chlapce z dobře situovaných měšťanských rodin. Na počátku 17. století bylo ještě obvyklé, že se k dětem jejich vychovatelé chovali jako k „malým dospělým“ a že se běžně účastnili třeba i práce. Georg měl štěstí, že vyrůstal v dostatečně zámožné rodině, která si mohla dovolit ho posílat do školy. Vzhledem k tomu, že Košice v té době byly hlavně protestantským městem, navštěvoval i Goerg evangelickou městskou školu, stojící na místě, kde dnes nalezneme kapli Sv. Michaela přímo v centru Košic.

Jenže Georgovi byla do vínku dána dobrodružná prudká povaha. Klidný svět látek, čísel a obchodu ho pranic nezajímal. Nebyl sice pro svoji rodinu vyloženým zklamáním, ale velká naděje do něj vkládána nebyla. Ostatně jako prostředního syna ho nečekaly nejlepší vyhlídky. Neměl naději na to, že jednou převezme otcovu živnost a na vlastní dráhu se dát nechtěl. Přinejlepším ho čekalo místo jako pomocníka svého bratra.

Roku 1625 se měl příbuzný jeho poručníka Hanz Joachym vydat na obchodní cestu do Vídně. Pro Georga by to byla jedinečná možnost, jak se vymanit z čím dál tím víc nesnesitelnějšího prostředí a podívat se do světa. Jeho poručník v tom viděl příležitost pro mladého muže, jak přičichnout ke skutečnému obchodnickému podnikání, což by ho s trochou štěstí mohlo nalákat na správnou cestu rodinného podniku.

Avšak nestalo se tak. Hanz Joachym byl sice obchodníkem se širokým sortimentem, ale nebylo tomu tak vždy. Na vlastní kůži znal to vábení dálek, ciziny a dobrodružství. Samotného ho zlákalo a on prožil několik let ve vojenské službě v armádě Habsburského císaře během vleklých bojů s Turky. Georg během společného cestování směrem na Vídeň od svého nového vzoru lákal jednu historku za druhou. Právě během těchto historek se v něm urodilo přesvědčení, že se chce stát vojákem.

Osud mu k tomu poskytnul jedinečnou příležitost. Celá obchodnická skupina uvízla v oblasti Nitry. Oblast na jihu Slovenska se totiž právě toho roku stala dějištěm obnoveného povstání Gábora Bethlena proti habsburskému císaři Ferdinandu II. Do všeho se ještě zamíchalo vojsko vedené protestantským generálem Mansfeldem, který se musel stáhnout ze svého předešlého tažení v Dánsku a severním Německu do bezpečí, ale přeci bylo jeho záměrem dále pokračovat v boji proti Habsburkům. Svoji žoldnéřskou armádu hnal do Uher, kde doufal, že se spojí právě s Bethlenem.

Georg využil příležitosti a když se jeho cesty protnuly s táhnoucím Mansfeldovým vojskem, do jednoho z protestantských pěchotních regimentů vstoupil. Tehdy ještě nevěděl, že začalo jeho 20 let dlouhé tragické i veselé dobrodružství. Roku 1626 Bethlen uzavřel s císařem Ferdinandem mír v Přešpurku a protestantské regimenty odtáhly z Horních Uher a většina byla rozpuštěna. Jenže to už byly Georgovy vazby s předešlým životem přetrhány.

Letům, která tehdy Georg Erdhart prožil, se bude věnovat jeden z vedlejších článků, nyní pro kompletnost příběhu bude stačit to, že při vojenském řemesle zůstal. Jen nakrátko se usadil jako dělník v poříčním přístavu a následně jako majitel malého obchodnického člunu dopravujícím zboží po Dunaji, aby se pak opětovně přidal do vojska, když se jeho podnikání přestalo dařit.

Ve víru svého putování si začal psát deník. Čím dále byl od domova, čím více prošel míst a potkal tváří, tím více cítil vnitřní potřebu svoji existenci uchytit v prostoru a formulovat své vzpomínky. Ne snad proto, aby je jednou někomu předal, nebo o své osobě podal zprávu dalším generacím. Jeho potřeba byla čistě individuální reakcí na neustálou změnu prostředí, kterou jeho život přinášel. Podobnou motivaci můžeme vypátrat i u jednoho z hlavních inspiračních pramenů naší práce –v deníku Petera Hagendorfa. A tak se stránky papíru plnily například i následujícími záznamy:

Týden po začátku dubna jsme odtáhli přes Pržissetnicz do kraje Königswald. Kde jsme se nakonec usadili na krátké kvartýry. Kapitán bydlí u bohatého měšťana. Ostatní kvartýrovali u hostinského v hostinci „U červeného stromu“. Byly to pohodlné kvartýry

Pro srovnání lze uvézt i obdobný autentický záznam z Hagendorfova deníku:

„Wiesbaden, dolů po řece od Frankfurtu, sloužil knížeti Pappenheimovi jako hlavní stan. Náš kapitán se zbytkem kompanie, utábořili se v kraji Vogelsberg. Sám kapitán kvartýroval v Lauterbachu a kompanie v jeho okolí. Měli jsme tu dobré kvartýry po dvacet týdnů.“

Krátký záznam v deníku o místě, kudy se táhlo nebo kde se kvartýrovalo, se tak pro Petera Hagendorfa a tedy i Georga Erdharta stal jediným prostředkem, jak byť na krátký čas, ukotvit svoji existenci v rozlehlém prostoru válečného tažení. Nekonečné pochody na první pohled odnikud nikam tvořili do značné míry hlavní náplň vojenského řemesla.

Smutná karetní hra

Jenže stránky jeho deníku neplnily jen zápisy o místech kudy táhnul a kde zůstával. Občas bylo nutné zapsat i věci, které výrazně zasáhly do jinak nevýrazného plynutí dnů:

Dne 4. května jsme při východu slunce pověsili Řeka, nikdo mu nikdy neřekl jinak. Při kartách zabil Burgeho. Regimentální šoltys, co ho odsoudil, pak odjel a my pokračovali v pochodu.

Stručný zápis, který na první pohled neobsahuje mnoho informací, ale za kterým skrývá zajímavý příběh. Pro pisatele nebyla důležitá samotná událost, která za zapsáním do deníku stála. Tu chápal jako natolik výraznou, že ji ze samozřejmosti nebylo potřeba zapisovat. Co pokládal však za důležité bylo zapsat smrt kamaráda „Řeka“.

Muž, jehož popravě Georg přihlížel, byl totiž skutečně řeckého původu. Jmenoval se Alesandro Gerikaris, ale kvůli svému původu a vzezření se pro něj přezdívka „Řek“ stala druhým jménem.

Řek se rozhodl být vojákem, když utekl od svého příbuzného, který mu byl poručníkem. Hodně řeckých uprchlíků našlo svůj nový domov v Itálii a kolem Benátek. Řecko v té době bylo zcela pod mocí Osmanské říše a bezvěrci, tedy ti, co nepřijali islám a žili dále ve svých původních komunitách, to neměli v turecké moci jednoduché. Tak se i Gerikariosva rodina ocitla sice v podřízeném postavení, ale v relativním bezpečí v Benátské republice. K Alesandrovi se ale poručnická rodina chovala jako k otrokovi, což vznětlivý Alesandro nedokázal snášet dlouho. Byl fyzicky zdatný a když na vlastní oči viděl, jak volně a bezstarostně se mohou chovat žoldnéřské oddíly, utekl a vstoupil do armády. Vystřídal jich postupně několik, a i když neměl z principu rád Rakušany, nakonec skončil v císařské armádě. Mnoho bojů zažil, mnoha bojům se vyhnul. Rodinu ani manželku neměl, ale ženám se rozhodně nevyhýbal. S Georgem se po pár týdnech společné služby spřátelili. Alesandro na něm měl rád to, že je mu Georg podobný v mnoha věcech. Georga na Řekovi bavila jeho bezprostřednost a prchlivost, kterou s pochmurným humorem mohl vždy usměrnit na jejich okolí. Osudným se pro Alesandra však nestal střet s nepřítelem, ale jeden obyčejný večer.

V hostinci "U Červeného stromu" se vojáci ubytovaní v okolních usedlostech scházeli téměř neustále. Vždy když neměli službu, nebo si zrovna nesnažili přivydělat, snažili se zpestřit si volné chvíle pivem, vínem či jen přátelským poklábosením. Regiment se podle všeho nikam nechystal, takže bylo třeba si té pohodlné doby užít co možná nejvíce. Pravdou bylo, že tu bylo někdy dost živo a nablízku byl vždy někdo z profousových mužů, aby samotná jeho přítomnost zabránila nějakým nepravostem. I tak se vždy večer objevily karty a zábava se začala upírat jiným směrem.

A tak toho večera po dlouhé strážní službě usedl Řek ke karetní hře proti desátníkovi jménem Hanz Burge. Hanz pocházel ze Salcburku, odkud musel prchnout kvůli obřím dluhům. Jeho věřitelé mu hrozili smrtí a Hanze jeho záliba v kartách kombinovaná s neschopností v obchodu ho stála dva prsty na levé noze. Hanz Burge si nikdy nemyslel, že se dá k vojsku, ale když ho v bídě a na útěku našel verbíř a začal mu barvitě líčit, kolik že peněz a bohatství si může vybojovat a že všechno to špatné, co ho do bídy přivedlo nechá v klidu za zády, nevydržel a upsal se. V armádě nikoho netrápil jeho předchozí život a sem tam se mu podařilo vyhrát v kartách takové přilepšení k žoldu, že si život bez armády už ani nedokázal představit.

Když na stůl dopadly první karty Alesandro Řek vůbec nevěděl, že Hanz je falešný hráč. Hra se pro něj nevyvíjela dobře, ale Hanzovo podivné chování a neustálé odvádění pozornosti mimo karetní stůl popudlivého, vznětlivého, ale velmi bystrého, Alesandra přivedlo na správnou stopu. Když se při hře Hanz začal zase podivně vrtět a hlasitěji, než bylo nutné vykládat okolo sedícím čumilům o tom, jak ho trápí vši, Alesandro hbitě přeskočil stůl, čapnul Hanze za ruku a sám mu vytáhl z kalhot pikovou osmu, která Hanzovi akorát přesně zapadala do hry. Chvíli se hádali. Karty létaly všude možně, z převrhnutých pohárů po stole teklo víno.

Alesandro byl tvrdý chlap, několikrát se v šarvátkách proti nepříteli vyznamenal, a když věděl, že proti němu sedí falešně hrající rakušák, už se nedokázal ovládnout. V očích mu blesklo, když zpoza opasku obratně vytasil svůj nůž a třikrát prudce bodl desátníka Hanze Burgeho do krku. Až teprve potom všem okolo došlo, co se stalo. Bylo už pozdě, když za paže drželi Alesandra, který ještě plival po zmítajícím se muži urážky.

Hanzovi už nebylo pomoci. Držel se křečovitě za hrdlo, valil oči, děsivě sípal a nohama kopal kolem sebe. Do minuty bylo hotovo.

Až s posledními výdechy ubožáka Hanze se Alesandro uklidnil a začalo mu docházet, co provedl. Jenže rozruch, který způsobila tato nešťastná událost, přilákal jednoho z profousových mužů a brzo na to i plukovního profouse.  Ti zbyli Alesandra holemi, nasadili mu železa a vlekli až ke kapitánovi.

Řek neměl šťastné vyhlídky. Kapitán měl sice v podstatě právo ho odsoudit, ale vzhledem k tomu, že na svůj ortel už čekalo více provinilců, byl na cestě plukovní soudce, aby vše vyřídili naráz. 

Tři dny čekal spoutaný Alesandro jen o vodě a chlebu. Připoutali ho na zápraží domu, který obsadil kapitán se svým štábem a po celou dobu ho hlídal jeden z profousových mužů.

Nakonec dorazil soudce i s celou svojí suitou včetně popravčího a v krátkém procesu vyřkl nad každým rozsudek a trest. Z devíti mužů, kteří se provinili nejrůznějšími prohřešky – od zabití, přes znásilnění a krádež až po zaspání na hlídce, padlo pět trestů smrti oběšením, jeden trest smrti kulkou a tři těžké tělesné tresty. Vojenské právo bylo neúprosné a případ muže zvaného Řek, nebyl zvlášť složitý. Už jen pro to, že ho viděli profousovi pomocníci. Za zabití spolubojovníka byl Alesandro Gerikaris zvaný Řek odsouzen plukovním soudcem k oběšení.

Krátká a neveselá příhoda, viděná na vlastní oči Georgem Erdhartem, poslouží jako ideální materiál k vykreslení vojenského života během třicetileté války. Konkrétně v této úvodní epizodě je to např. vztah k hazardu v armádě přímo následována podobou a vykonáváním vojenského práva. Podobným způsobem se pak budeme věnovat dalším tématům.

Hazardní hry v armádě.

Výjevy vojáků věnujících se karetní nebo kostkové hazardní hře byly vděčným tématem malířů 17. století. Jako příklady mohou sloužit obrazy Davida Tenierse Mladšího, Petera Quasta a dalších.

Samotné hazardní hry ale nikdy nebyly o samotě. Kombinovaly se s pitím a dalšími zábavami, mezi které už v polovině 17. století mohlo patřit i kouření dýmek. Vojenská služba nebyla jednoduchá ani zábavná záležitost. Často museli vojáci čelit dlouhým obdobím nic nedělání v posádkách, či při dlouhodobém obléhání, kdy jediným zaměstnáním bylo hlídkování. A vojáci nehledě na hodnost či původ vyhledávali okamžiky, kdy si život mohou jakkoli zpestřit. Hazardní hry navíc slibovaly i vítězství a finanční přilepšení, což bylo v armádní mentalitě rovněž vítané.

Herních možností nebylo málo, ale během třicetileté války se hlavně v Německu velice rozšířila hra Piquet. Původně snad Španělská karetní hra byla poprvé zmíněna roku 1532 v románu Gargantua a Pantagruel. V 17. století se rychle rozšiřuje a nabírá na popularitě a hraje se dodnes. Karetní hry měly více principů a hry s „trumfy“ a bodovými kartami byly velmi oblíbené.

Přes svoji nepochybnou obvyklost, ale nebyl hazard a s ním spojené jevy (zejména mezi mužstvem) zrovna dobře přijímány ze strany vyššího velení armádních celků. Přinášely totiž do vojenského života vyhrocené okamžiky, které přímo ohrožovaly hladký chod armádního organismu, morálku a disciplínu. Nebyl ani potřeba falešný hráč jako v úvodním příběhu. Kombinace alkoholu, frustrace, omezených finančních prostředků a velmi blízce svázaných lidských vztahů zcela postačily k tomu, aby se něco mohlo zvrtnout. Štěstěna si také nikdy nevybrala všechny u stolu a prohra mohla dostat hráče i do existencionálních potíží.

Podobné zábavy tedy byly omezovány nebo rovnou zakazovány armádními zákony. V armádě, která byla tvořena nesourodou skupinou vojáků, kteří se navíc díky útrapám vojenského života ukotvili v mentalitě žití ze dne na den, bylo udržení disciplíny jednou z nejdůležitějších věcí. Proto již v 16. století začali vznikat vojenské řády a systémy vojenského práva, které dohlížely na pořádek a disciplínu nejen mezi vojáky, ale také mezi důstojníky.

Vojenské právo a pořádek

Již od 16. století byly armády z hlediska práva jako samostatné celky a vojáci za své přečiny nebyli souzeni stejně jako civilisté, ale podle svých vlastních zákonů a svými vlastními soudy. I když během samotné třicetileté války se chápání vojenského práva téměř nevyvíjelo, zkušenosti z takového konfliktu pak sloužili právním myslitelům po zbytek 17. a 18. století. Základní úrovní pro vykonávání vojenského práva a pořádku byla úroveň regimentu neboli pluku. Součástí důstojnického sboru regimentu byl vojenský soudce, soudní úředníci, kat a dokonce vojenský obhájce. Jako příklad lze použít švédské regimenty kolem roku 1632, kde měli být 2 soudci, soudní písař, popravčí a vojenský obhájce (gerichts webell). A pak také 4 profousi.

Soud byl veden plukovním soudcem – v oblasti střední Evropy pod rozšířeným názvem „šoltys“ (nebo jako v případě švédského regimentu Schultz) – který v procesu rozhodoval obvykle dle vůle majitele pluku. Během třicetileté války se velmi rozšířilo užití tzv. stanného práva neboli „Standrecht“ (právo vykonané na místě). Jednalo se o zrychlený proces doslova ve stoje, protože účastníci stáli na rozdíl od usazení na soudní lavici, který měl přinést rychlé a efektivní potrestání viníka bez zbytečných průtahů.

Na nejnižší úrovni udržovali a vykonávali vojenské právo a bránili pořádek právě speciálně určení důstojníci a poddůstojníci – nejčastěji se daná funkce označovala jako Profous, (vzácně je možné se setkat i s jinými názvy). Ti měli vlastní podřízené pomocníky, kteří tak sloužili jako prapočátek vojenské policie.

Dohlíželi na pořádek v polních táborech i kvartýrech, dbali na to, aby se vojáci chovali slušně a s úctou k trhovcům a obchodníkům, kteří táhli s vojskem nebo ho zásobovali. Dokonce se v některých habsburských armádách objevuje i funkce „Hurenwebela“, která měla za povinnost dohlížet na všechny ženy v táboře, které nejsou zrovna něčí manželky a třeba například nabízejí trochu tělesného komfortu výměnou za finanční obnos. I když zrovna na tento druh společnic vojenské řády nahlíželi negativně, nelze si představit moc, která by podobnou službu v armádách raného novověku dokázala zcela zakázat.

Přečiny byly jasně dány vojenskými řády, kde byly v jednotlivých článcích vypsány nejčastější typy zločinů či porušení poslušnosti a obvykle i uvedeny tresty za daný přečin. Znalost těchto článků se u vojáků předpokládala, protože měly být nahlas čteny při mustrování regimentu. Jestli byla tato praxe však důsledně dodržována nevíme a je možné o tom do určité míry pochybovat.

Tyto vojenské řády nebyly vydávány pro každou armádu a v různých obdobích pokaždé nové. Spíše si vrchní velitelé vzali řády již existující a upravili je dle vlastního uvážení a aktuálních podmínek. Nejvíce v kurzu byl vojenský řád Mořice Oranžského z roku 1590, Gustava Adolfa II, který byl poprvé uplatňován od roku 1621 a Ferdinanda I. (dále pak upravený Karlem V. a Maxmiliánem II.), který byl poprvé vydán již roku 1526 a byl dále upravován jeho následníky a sepisován různými autory až do konce třicetileté války. Všechny tyto řády byly vydány tiskem na různých místech a přeloženy do různých jazyků – např. zákoník Gustava Adolfa II. byl přeložen nejen do němčiny, ale i do angličtiny a vyšel mnohokrát tiskem i například v roce 1647, tedy 15 let po smrti svého tvůrce.

Nejvíce vojenské řády hlavně určují přestupky proti vojákovým povinnostem – nenastoupení na hlídku, zaspání či opilectví na hlídce, každý měl dbát na své zbraně a vybavení a držet se jemu přiděleného místa ať už v táboře nebo na pochodu.

Pozornost je také věnována tomu, aby vojáci byli náležitě pobožní, chovali se jako správní křesťané, nerouhali se a účastnili se bohoslužeb. Dodržování těchto pravidel v kultuře, která si zakládala (aspoň co se běžných vojáků týká) na jistém rebelském postoji vůči pobožnosti, která je normou ve zbytku společnosti, muselo býti dost nejisté – tedy za předpokladu, že velitel nebyl velmi pobožný člověk.

Dále byl brán zřetel na to, aby vojákům nebyl dán prostor pro nedodržování disciplíny – vojáci měli omezeno právo srocování, tvrdé tresty padaly za neuposlechnutí rozkazu. Veškeré rvačky, souboje, ublížení na zdraví či vraždy mezi vojáky byly trestány smrtí. Také bylo zvlášť dáno, že vojáci se nemají vyhýbat opevňovacím pracím a vykonávat je bez odmlouvání. Veškeré podobné přečiny byly tvrdě stíhány a trestány. Stejně tak se řády věnovaly i omezení možnosti komunikace s nepřítelem, vzdalování se od tábora apod. Další kapitolou pak bylo trestání zbabělosti v boji

Zvláště je také zmíněno chování vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu a jeho majetku. Řády dbaly na to, aby vojáci nedrancovali a neloupili, pokud to nemají zvlášť přikázáno od svých velitelů, aby nezapalovali usedlosti, neznásilňovali ženy atd.

Přísnost trestů je až zarážející a většinou se jednalo o tresty smrti. Trestem za lehčí přečiny byly pak okovy, ulička, dřevěný osel, bití apod. Ale například švédský řád zná i alternativní tresty – dle něj, jestliže je voják přistižen ve společnosti ženy se kterou není oddán, pak pokud je svobodný, má si ji vzít a chovat se k ní jako ke své plnoprávné manželce.

Otázkou je, jak důrazně byly tyto tresty vykonávány. Pokud smrt hrozila téměř za jakýkoli přečin, vzhledem k morálce některých armádních celků by se regimenty brzy začaly vyprazdňovat a vlastní tresty by napáchaly větší škodu než nepřítel. Pak je tu také běžná praxe slibovat vojákům kořist z vydrancování dobytých měst, což byla mnohdy jediná motivace, jak donutit vojáky vzít útokem jinak dobře opevněné město. To samé se pak týkalo drancování na území nepřítele. Je tedy důležité rozdělovat mezi oficiálně povoleným nebo „přehlíženým“ drancováním a skutečnou živelnou snahou vojáků se obohatit. To první je čistý vojenský nástroj, to druhé je zločin. I tyto paradoxy přinášela třicetiletá válka. Komplikace také nastaly, když se porušením vojenského řádu provinilo více mužů. Popravit desítky mužů z důvodu přečinu by mělo vliv na bojeschopnost celé formace. V takových případech pak velitel určil jen exemplární provinilce. Ve výběru mohla hrát roli náhoda či štěstí ve hře. Právě rozhodnutí, kdo bude potrestán a komu bude provinění odpuštěno, které se rozhodlo například při hře v kostky je klasickým námětem rytin z doby třicetileté války a asi nejvíce ho „zpopularizoval“ svojí rytinou Jacques Callot.

Lze se oprávněně domnívat, že značná část skutků podléhající trestu smrti takto potrestána ve finále nebyla a přešlo se k jinému vyrovnání – uvěznění, pokutám, tělesným trestům, zbavení majetku a hodnosti, prakticky cokoliv, co si kapitáni nebo plukovníci mohli vymyslet. Problematické bylo také striktní udržování pořádku a disciplíny ve chvíli, kdy nebylo na vyplácení žoldu. Jak komentoval jeden nizozemský autor v roce 1650: „Jeden nemůže pověsit ty, kterým ani neplatí“.

Mohlo by se zdát, že vojenské právo bylo zaměřené vlastně jen na prosté vojáky. Ale stejně jak přísně dopadal vojenský řád na hlavy obyčejných vojáků, dopadal i na jejich velitele a důstojníky. Zde sice nebyly stejné očekávané přečiny – z usnutí na hlídce by kapitána někdo těžko mohl obvinit (už jen proto, že hlídkovou činnost nevykonával), ale rozměr přečinů byl jiný. Větší důraz se pro důstojníky kladl na udržení vojenské cti a odvahy. Zbabělost či zrada byla přísně trestána a nešťastník, který byl odsouzen za zbabělost, byl od popravy jen kousek.

Samotnou kapitolou udržování pořádku a disciplíny mezi vojáky byly přečiny a tresty nezahrnuté v žádném vojenském řádu. Bylo obvyklé, že důstojníci trestali vojáky svévolně. V některých armádách to zašlo tak daleko, že když se vojáci vzbouřili (bylo to ještě před třicetiletou válkou ve španělské armádě koncem 16. století), v jejich oficiálních požadavcích bylo, že každý tělesný i netělesný trest musí být spravedlivý a být vykonán na základě nějakého prohřešku.

Život v armádě tedy z hlediska disciplíny a pořádku nebyl vůbec jednoduchý. Georg Erdhart se o tom naštěstí na vlastní kůži nikdy nepřesvědčil. Ne že by snad byl vez viny. Jeho drobné prohřešky, jako sem tam přemíra alkoholu, sem tam karban a sem tam drobná přestávka v kopání okopů, však nebyly zaznamenány a trestu utekl. To však neplatilo pro nebohého Řeka, jehož prchlivost ho přivedla až na šibenici.