V hostinci "U Červeného stromu" se vojáci ubytovaní v okolních usedlostech scházeli téměř neustále. Vždy když neměli službu, nebo si zrovna nesnažili přivydělat, snažili se zpestřit si volné chvíle pivem, vínem či jen přátelským poklábosením. Regiment se podle všeho nikam nechystal, takže bylo třeba si té pohodlné doby užít co možná nejvíce. Pravdou bylo, že tu bylo někdy dost živo a nablízku byl vždy někdo z profousových mužů, aby samotná jeho přítomnost zabránila nějakým nepravostem. I tak se vždy večer objevily karty a zábava se začala upírat jiným směrem.
A tak toho večera po dlouhé strážní službě usedl Řek ke karetní hře proti desátníkovi jménem Hanz Burge. Hanz pocházel ze Salcburku, odkud musel prchnout kvůli obřím dluhům. Jeho věřitelé mu hrozili smrtí a Hanze jeho záliba v kartách kombinovaná s neschopností v obchodu ho stála dva prsty na levé noze. Hanz Burge si nikdy nemyslel, že se dá k vojsku, ale když ho v bídě a na útěku našel verbíř a začal mu barvitě líčit, kolik že peněz a bohatství si může vybojovat a že všechno to špatné, co ho do bídy přivedlo nechá v klidu za zády, nevydržel a upsal se. V armádě nikoho netrápil jeho předchozí život a sem tam se mu podařilo vyhrát v kartách takové přilepšení k žoldu, že si život bez armády už ani nedokázal představit.
Když na stůl dopadly první karty Alesandro Řek vůbec nevěděl, že Hanz je falešný hráč. Hra se pro něj nevyvíjela dobře, ale Hanzovo podivné chování a neustálé odvádění pozornosti mimo karetní stůl popudlivého, vznětlivého, ale velmi bystrého, Alesandra přivedlo na správnou stopu. Když se při hře Hanz začal zase podivně vrtět a hlasitěji, než bylo nutné vykládat okolo sedícím čumilům o tom, jak ho trápí vši, Alesandro hbitě přeskočil stůl, čapnul Hanze za ruku a sám mu vytáhl z kalhot pikovou osmu, která Hanzovi akorát přesně zapadala do hry. Chvíli se hádali. Karty létaly všude možně, z převrhnutých pohárů po stole teklo víno.
Alesandro byl tvrdý chlap, několikrát se v šarvátkách proti nepříteli vyznamenal, a když věděl, že proti němu sedí falešně hrající rakušák, už se nedokázal ovládnout. V očích mu blesklo, když zpoza opasku obratně vytasil svůj nůž a třikrát prudce bodl desátníka Hanze Burgeho do krku. Až teprve potom všem okolo došlo, co se stalo. Bylo už pozdě, když za paže drželi Alesandra, který ještě plival po zmítajícím se muži urážky.
Hanzovi už nebylo pomoci. Držel se křečovitě za hrdlo, valil oči, děsivě sípal a nohama kopal kolem sebe. Do minuty bylo hotovo.
Až s posledními výdechy ubožáka Hanze se Alesandro uklidnil a začalo mu docházet, co provedl. Jenže rozruch, který způsobila tato nešťastná událost, přilákal jednoho z profousových mužů a brzo na to i plukovního profouse. Ti zbyli Alesandra holemi, nasadili mu železa a vlekli až ke kapitánovi.
Řek neměl šťastné vyhlídky. Kapitán měl sice v podstatě právo ho odsoudit, ale vzhledem k tomu, že na svůj ortel už čekalo více provinilců, byl na cestě plukovní soudce, aby vše vyřídili naráz.
Tři dny čekal spoutaný Alesandro jen o vodě a chlebu. Připoutali ho na zápraží domu, který obsadil kapitán se svým štábem a po celou dobu ho hlídal jeden z profousových mužů.
Nakonec dorazil soudce i s celou svojí suitou včetně popravčího a v krátkém procesu vyřkl nad každým rozsudek a trest. Z devíti mužů, kteří se provinili nejrůznějšími prohřešky – od zabití, přes znásilnění a krádež až po zaspání na hlídce, padlo pět trestů smrti oběšením, jeden trest smrti kulkou a tři těžké tělesné tresty. Vojenské právo bylo neúprosné a případ muže zvaného Řek, nebyl zvlášť složitý. Už jen pro to, že ho viděli profousovi pomocníci. Za zabití spolubojovníka byl Alesandro Gerikaris zvaný Řek odsouzen plukovním soudcem k oběšení.
Krátká a neveselá příhoda, viděná na vlastní oči Georgem Erdhartem, poslouží jako ideální materiál k vykreslení vojenského života během třicetileté války. Konkrétně v této úvodní epizodě je to např. vztah k hazardu v armádě přímo následována podobou a vykonáváním vojenského práva. Podobným způsobem se pak budeme věnovat dalším tématům.
Výjevy vojáků věnujících se karetní nebo kostkové hazardní hře byly vděčným tématem malířů 17. století. Jako příklady mohou sloužit obrazy Davida Tenierse Mladšího, Petera Quasta a dalších.
Samotné hazardní hry ale nikdy nebyly o samotě. Kombinovaly se s pitím a dalšími zábavami, mezi které už v polovině 17. století mohlo patřit i kouření dýmek. Vojenská služba nebyla jednoduchá ani zábavná záležitost. Často museli vojáci čelit dlouhým obdobím nic nedělání v posádkách, či při dlouhodobém obléhání, kdy jediným zaměstnáním bylo hlídkování. A vojáci nehledě na hodnost či původ vyhledávali okamžiky, kdy si život mohou jakkoli zpestřit. Hazardní hry navíc slibovaly i vítězství a finanční přilepšení, což bylo v armádní mentalitě rovněž vítané.
Herních možností nebylo málo, ale během třicetileté války se hlavně v Německu velice rozšířila hra Piquet. Původně snad Španělská karetní hra byla poprvé zmíněna roku 1532 v románu Gargantua a Pantagruel. V 17. století se rychle rozšiřuje a nabírá na popularitě a hraje se dodnes. Karetní hry měly více principů a hry s „trumfy“ a bodovými kartami byly velmi oblíbené.
Přes svoji nepochybnou obvyklost, ale nebyl hazard a s ním spojené jevy (zejména mezi mužstvem) zrovna dobře přijímány ze strany vyššího velení armádních celků. Přinášely totiž do vojenského života vyhrocené okamžiky, které přímo ohrožovaly hladký chod armádního organismu, morálku a disciplínu. Nebyl ani potřeba falešný hráč jako v úvodním příběhu. Kombinace alkoholu, frustrace, omezených finančních prostředků a velmi blízce svázaných lidských vztahů zcela postačily k tomu, aby se něco mohlo zvrtnout. Štěstěna si také nikdy nevybrala všechny u stolu a prohra mohla dostat hráče i do existencionálních potíží.
Podobné zábavy tedy byly omezovány nebo rovnou zakazovány armádními zákony. V armádě, která byla tvořena nesourodou skupinou vojáků, kteří se navíc díky útrapám vojenského života ukotvili v mentalitě žití ze dne na den, bylo udržení disciplíny jednou z nejdůležitějších věcí. Proto již v 16. století začali vznikat vojenské řády a systémy vojenského práva, které dohlížely na pořádek a disciplínu nejen mezi vojáky, ale také mezi důstojníky.
Již od 16. století byly armády z hlediska práva jako samostatné celky a vojáci za své přečiny nebyli souzeni stejně jako civilisté, ale podle svých vlastních zákonů a svými vlastními soudy. I když během samotné třicetileté války se chápání vojenského práva téměř nevyvíjelo, zkušenosti z takového konfliktu pak sloužili právním myslitelům po zbytek 17. a 18. století. Základní úrovní pro vykonávání vojenského práva a pořádku byla úroveň regimentu neboli pluku. Součástí důstojnického sboru regimentu byl vojenský soudce, soudní úředníci, kat a dokonce vojenský obhájce. Jako příklad lze použít švédské regimenty kolem roku 1632, kde měli být 2 soudci, soudní písař, popravčí a vojenský obhájce (gerichts webell). A pak také 4 profousi.
Soud byl veden plukovním soudcem – v oblasti střední Evropy pod rozšířeným názvem „šoltys“ (nebo jako v případě švédského regimentu Schultz) – který v procesu rozhodoval obvykle dle vůle majitele pluku. Během třicetileté války se velmi rozšířilo užití tzv. stanného práva neboli „Standrecht“ (právo vykonané na místě). Jednalo se o zrychlený proces doslova ve stoje, protože účastníci stáli na rozdíl od usazení na soudní lavici, který měl přinést rychlé a efektivní potrestání viníka bez zbytečných průtahů.
Na nejnižší úrovni udržovali a vykonávali vojenské právo a bránili pořádek právě speciálně určení důstojníci a poddůstojníci – nejčastěji se daná funkce označovala jako Profous, (vzácně je možné se setkat i s jinými názvy). Ti měli vlastní podřízené pomocníky, kteří tak sloužili jako prapočátek vojenské policie.
Dohlíželi na pořádek v polních táborech i kvartýrech, dbali na to, aby se vojáci chovali slušně a s úctou k trhovcům a obchodníkům, kteří táhli s vojskem nebo ho zásobovali. Dokonce se v některých habsburských armádách objevuje i funkce „Hurenwebela“, která měla za povinnost dohlížet na všechny ženy v táboře, které nejsou zrovna něčí manželky a třeba například nabízejí trochu tělesného komfortu výměnou za finanční obnos. I když zrovna na tento druh společnic vojenské řády nahlíželi negativně, nelze si představit moc, která by podobnou službu v armádách raného novověku dokázala zcela zakázat.
Přečiny byly jasně dány vojenskými řády, kde byly v jednotlivých článcích vypsány nejčastější typy zločinů či porušení poslušnosti a obvykle i uvedeny tresty za daný přečin. Znalost těchto článků se u vojáků předpokládala, protože měly být nahlas čteny při mustrování regimentu. Jestli byla tato praxe však důsledně dodržována nevíme a je možné o tom do určité míry pochybovat.
Tyto vojenské řády nebyly vydávány pro každou armádu a v různých obdobích pokaždé nové. Spíše si vrchní velitelé vzali řády již existující a upravili je dle vlastního uvážení a aktuálních podmínek. Nejvíce v kurzu byl vojenský řád Mořice Oranžského z roku 1590, Gustava Adolfa II, který byl poprvé uplatňován od roku 1621 a Ferdinanda I. (dále pak upravený Karlem V. a Maxmiliánem II.), který byl poprvé vydán již roku 1526 a byl dále upravován jeho následníky a sepisován různými autory až do konce třicetileté války. Všechny tyto řády byly vydány tiskem na různých místech a přeloženy do různých jazyků – např. zákoník Gustava Adolfa II. byl přeložen nejen do němčiny, ale i do angličtiny a vyšel mnohokrát tiskem i například v roce 1647, tedy 15 let po smrti svého tvůrce.
Nejvíce vojenské řády hlavně určují přestupky proti vojákovým povinnostem – nenastoupení na hlídku, zaspání či opilectví na hlídce, každý měl dbát na své zbraně a vybavení a držet se jemu přiděleného místa ať už v táboře nebo na pochodu.
Pozornost je také věnována tomu, aby vojáci byli náležitě pobožní, chovali se jako správní křesťané, nerouhali se a účastnili se bohoslužeb. Dodržování těchto pravidel v kultuře, která si zakládala (aspoň co se běžných vojáků týká) na jistém rebelském postoji vůči pobožnosti, která je normou ve zbytku společnosti, muselo býti dost nejisté – tedy za předpokladu, že velitel nebyl velmi pobožný člověk.
Dále byl brán zřetel na to, aby vojákům nebyl dán prostor pro nedodržování disciplíny – vojáci měli omezeno právo srocování, tvrdé tresty padaly za neuposlechnutí rozkazu. Veškeré rvačky, souboje, ublížení na zdraví či vraždy mezi vojáky byly trestány smrtí. Také bylo zvlášť dáno, že vojáci se nemají vyhýbat opevňovacím pracím a vykonávat je bez odmlouvání. Veškeré podobné přečiny byly tvrdě stíhány a trestány. Stejně tak se řády věnovaly i omezení možnosti komunikace s nepřítelem, vzdalování se od tábora apod. Další kapitolou pak bylo trestání zbabělosti v boji
Zvláště je také zmíněno chování vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu a jeho majetku. Řády dbaly na to, aby vojáci nedrancovali a neloupili, pokud to nemají zvlášť přikázáno od svých velitelů, aby nezapalovali usedlosti, neznásilňovali ženy atd.
Přísnost trestů je až zarážející a většinou se jednalo o tresty smrti. Trestem za lehčí přečiny byly pak okovy, ulička, dřevěný osel, bití apod. Ale například švédský řád zná i alternativní tresty – dle něj, jestliže je voják přistižen ve společnosti ženy se kterou není oddán, pak pokud je svobodný, má si ji vzít a chovat se k ní jako ke své plnoprávné manželce.
Otázkou je, jak důrazně byly tyto tresty vykonávány. Pokud smrt hrozila téměř za jakýkoli přečin, vzhledem k morálce některých armádních celků by se regimenty brzy začaly vyprazdňovat a vlastní tresty by napáchaly větší škodu než nepřítel. Pak je tu také běžná praxe slibovat vojákům kořist z vydrancování dobytých měst, což byla mnohdy jediná motivace, jak donutit vojáky vzít útokem jinak dobře opevněné město. To samé se pak týkalo drancování na území nepřítele. Je tedy důležité rozdělovat mezi oficiálně povoleným nebo „přehlíženým“ drancováním a skutečnou živelnou snahou vojáků se obohatit. To první je čistý vojenský nástroj, to druhé je zločin. I tyto paradoxy přinášela třicetiletá válka. Komplikace také nastaly, když se porušením vojenského řádu provinilo více mužů. Popravit desítky mužů z důvodu přečinu by mělo vliv na bojeschopnost celé formace. V takových případech pak velitel určil jen exemplární provinilce. Ve výběru mohla hrát roli náhoda či štěstí ve hře. Právě rozhodnutí, kdo bude potrestán a komu bude provinění odpuštěno, které se rozhodlo například při hře v kostky je klasickým námětem rytin z doby třicetileté války a asi nejvíce ho „zpopularizoval“ svojí rytinou Jacques Callot.
Lze se oprávněně domnívat, že značná část skutků podléhající trestu smrti takto potrestána ve finále nebyla a přešlo se k jinému vyrovnání – uvěznění, pokutám, tělesným trestům, zbavení majetku a hodnosti, prakticky cokoliv, co si kapitáni nebo plukovníci mohli vymyslet. Problematické bylo také striktní udržování pořádku a disciplíny ve chvíli, kdy nebylo na vyplácení žoldu. Jak komentoval jeden nizozemský autor v roce 1650: „Jeden nemůže pověsit ty, kterým ani neplatí“.
Mohlo by se zdát, že vojenské právo bylo zaměřené vlastně jen na prosté vojáky. Ale stejně jak přísně dopadal vojenský řád na hlavy obyčejných vojáků, dopadal i na jejich velitele a důstojníky. Zde sice nebyly stejné očekávané přečiny – z usnutí na hlídce by kapitána někdo těžko mohl obvinit (už jen proto, že hlídkovou činnost nevykonával), ale rozměr přečinů byl jiný. Větší důraz se pro důstojníky kladl na udržení vojenské cti a odvahy. Zbabělost či zrada byla přísně trestána a nešťastník, který byl odsouzen za zbabělost, byl od popravy jen kousek.
Samotnou kapitolou udržování pořádku a disciplíny mezi vojáky byly přečiny a tresty nezahrnuté v žádném vojenském řádu. Bylo obvyklé, že důstojníci trestali vojáky svévolně. V některých armádách to zašlo tak daleko, že když se vojáci vzbouřili (bylo to ještě před třicetiletou válkou ve španělské armádě koncem 16. století), v jejich oficiálních požadavcích bylo, že každý tělesný i netělesný trest musí být spravedlivý a být vykonán na základě nějakého prohřešku.
Život v armádě tedy z hlediska disciplíny a pořádku nebyl vůbec jednoduchý. Georg Erdhart se o tom naštěstí na vlastní kůži nikdy nepřesvědčil. Ne že by snad byl vez viny. Jeho drobné prohřešky, jako sem tam přemíra alkoholu, sem tam karban a sem tam drobná přestávka v kopání okopů, však nebyly zaznamenány a trestu utekl. To však neplatilo pro nebohého Řeka, jehož prchlivost ho přivedla až na šibenici.