IV. In diesem Jahr 1645…

Kapitola IV. …In diesem Jahr 1645…

Toho roku 1645 dne 9. ledna jsme opustili kvartýry u Lipska a vydali se směrem na jih, kde leží Čechy.

Švédský generál Torstensson měl na počátku roku 1645 jasný cíl. Obnovit ofenzivu habsburských zemí, posílit již existující posádky v dobytých městech a pokusit se habsburskou moc, personifikovanou v osobě císaře Ferdinanda III., vojensky vyřadit ze hry. K tomu všemu mělo sloužit tažení, které bude namířeno proti samotné Vídni.

Švédská ofenziva sama o sobě nemusela být tak razantní. Přeci jen Švédové ovládali již značná území na severu Německa, hlavně Pomořansko a další území se jim dařilo zdolávat vojenskými operacemi, které měl pod velením další slavný švédský vojevůdce – Koenigsmark. Do hry však mohutně zasahovala Francie. Kardinál Richelieu a po jeho smrti nástupce Mazzarin viděli v habsburskou dynastií ovládaných zemích svého velkého konkurenta a mohli si dovolit investovat do boje proti ní nemálo prostředků. Místo vojáků k tomu používali peníze a diplomacii. Švédské vojsko poháněné francouzskými penězi a v budoucnu snad i posílené o francouzské vojáky mělo po zmizení císařské armády pod Gallasem volné pole působnosti. Torstensson odhadoval, že se brzy začne dávat dohromady nová císařská armáda, která by se mu mohla postavit, a tak neváhal a rychle organizoval nové tažení proti nepříteli.

Krátký odpočinek, obnovené zásobování a posily švédským vojákům prospěly. Morálka ve vojsku musela být znovuobnovena, protože zimní tažení nebylo vůbec jednoduché a ani obvyklé. Švédský vrchní velitel se rozhodl nezahálet, zcela využít strategické převahy a projít Čechami směrem na jih. Věděl, že se bude muset pravděpodobně potýkat s výpady z Plzně, a také počítal s tím, že proti němu císařští brzy postaví další armádu. Zatím však jeho operace narušovalo jen počasí. Oblevy v první polovině ledna komplikovaly přesuny vojsk. Vojáci, vozy, a hlavně těžká děla (nezbytná pro plánovaná obléhání) měla problém s blátem a cestami rozměklými roztátým sněhem. Torstensson byl navíc nemocným mužem. Před lety strávil rok v zajetí v Ingolstadtu, které se negativně projevilo na jeho zdraví. Často se uvádí, že trpěl dnou, což byl pravděpodobně jen jeden z jeho problémů. Revmatická artritida a infekce ledvin se zřejmě také podílely na špatném zdravotním stavu umocněném ještě sklonem k pesimismu. Často ho trápily křeče a nepohyblivost. Některé dny byl zcela odkázán na lůžko. Ale švédská armáda byla přesto v pohybu.

Včera, tedy 25. jsme překročili hranice Čech. Prodírali jsme se průseky, ale jinak se pochodovalo dobře. Ani nebyla taková zima, ale země mrazem pěkně ztvrdla.

Hranice Čech nebyly velkým problémem. Předsunutá hlídka 1 000 jezdců a 300 mušketýrů porazila posádky opevnění v průsmycích Krušných hor, aby pak zbytek armády prorazil u městečka Přísečnice (dnes je v těchto místech stejnojmenná vodní nádrž). Na konci ledna postup Švédů opět zastavila obleva, která však netrvala dlouho. I sám Torstensson se zotavil a 31. ledna se přidal ke svým mužům. Začátkem února se tak švédská armáda mohla dát zase do pohybu a 8. února překročila Ohři u Kadaně a zamířila na jih. Za pár dní už byla v Touškově. Švédové se vyhnuli Plzni malým obloukem a pokračovali nerušeně dále.

Císařské síly, které zatím stály u Prahy, jim v tom okamžiku nebyly schopny vzdorovat. Novým vrchním velitelem císařské armády byl jmenován Melchior Hatzfeld. Byl před ním nelehký úkol poskládat ze všech možných zbytků armádu schopnou zastavit švédský postup. Kromě zbytku Gallasových mužů a svých vlastních regimentů měl k dispozici ještě sbor operující ve Slezsku pod energickým, i když ne úplně ideálním velitelem Götzem a posily od hlavního císařského spojence – Bavorska. Nově poskládaná armáda vyrazila na počátku února z oblasti okolo Prahy. Hatzfeld chtěl postupující Švédy dostihnout a chytit je v nějaké slabé pozici, například při přechodu řeky. Plánoval k tomu využít nějaké opevněné místo, a tak musel své muže hnát a spěchat, aby svého soupeře předehnal a zastavil.

Jednou se mu to podařilo u Horažďovic, které chránily přechod přes Otavu. Císařské oddíly sem dorazily 25. února a začaly opevňovat protilehlý břeh, Torstenssonovy předsunuté hlídky se zde objevily hned poté. Císařským vyšlo vstříc počasí. Oteplilo se, led na řece popraskal, vytvořily se velké kry a ucpaly tok řeky tak, že se na několika místech vylila z břehů. Překážku bylo možné organizovaně překonat jen ve vzdálenějších Strakonicích nebo Písku. Několikrát málem došlo k bitvě, ale nebylo z toho nakonec nic než pár dělostřeleckých výměn. Hatzfeld začal být optimistický, když teď nepřítele uvěznil mezi Otavu a Vltavu, a jeho postavení bylo silné.

Torstensson byl ale velmi schopný, vychytralý a neobyčejně sveřepý protivník. První březnový den byla svolána překvapivá porada švédského velitelského sboru. Bylo zde oznámeno, že trén byl poslán dopředu a samotná armáda provede klamný manévr. Zatímco nepřítel bude přesvědčen, že Švédové začali ustupovat, armáda překročí Vltavu kousek na sever u Starého Sedla. Led na řece unesl pěchotu a děla a koně museli tok řeky také nějak překonat. Plán se i za cenu vyčerpání armády povedl. Když Hatzfeld zjistil, že mu Švédové klamným manévrem uprchli, zhrozil se a hnal své muže zpátky do pronásledování.

Mezi Hatzfeldovou armádou a Švédy vypukla opět manévrovací přetahovaná. Hatzfeld se i za cenu zesílených pochodů a velkých denních vzdáleností snažil držet vždy o krok napřed před svým protivníkem a blokovat jeho další postup. Věděl, že postavit se Švédům v polní bitvě je mírně řečeno riskantní, takže vyhledával takové opěrné body, které by mu dávaly nějakou výhodu.

Jedním z těchto opěrných bodů se mělo stát městečko Jankov obklopené zvlněnou krajinou. Zde se císařský velitel rozhodl rozestavit své síly a zabránit nepříteli v dalším postupu. Zvolený terén byl pro takto postavenou bitvu velmi vhodný. Švédové sice měli převahu v dělostřelectvu, ale nemohli by ji plně využít. Silná defenzivní pozice císařskému veliteli vyhovovala, i když asi tušil, že bude muset své podřízené – prudkého a útočně naladěného Götze a značně nezávislého bavorského spojence Wertha – krotit.

Na opačné straně Jankova plánoval Torstensson svůj další krok. Pesimisticky založený generál si při popisu situace servítky nikdy nebral a není se tedy čemu divit, že jeho projev k důstojníkům nad bitevním plánem nebyl vůbec příjemný. Mluvil, jak bylo jeho zvykem, otevřeně o tom, že švédská pěchota je slabá, nepřátelská pozice silná, ale nepřítele bude přesto nutné porazit v bitvě, na závěr udělil rozkazy a oznámil, že postup bude zahájen ještě před svítáním.

Bitva u Jankova

Torstensson si nenechal nepřítelem diktovat podmínky pro něj nevýhodného bojiště. Díky zkušenostem a taktickému uvažování přesně věděl, jaký bude další postup. Zformovaná švédská armáda se rozdělí do tří pochodových kolon a pod rouškou tmy zaujme lepší postavení vůči nepříteli. Terén ztvrdlý mrazem a zamrzlé hladiny rybníků jsou k takovému rychlému přesunu vhodné a vojáci to zvládnou.

Vojáci byli zformováni již po střetu předsunutých hlídek s nepřítelem. Žít a vlastně i spát přímo ve formaci bylo dost vyčerpávající za normálních podmínek a v zimě to byla pro vojáky těžká zkouška. Prostý voják toho moc o plánech svých velitelů nevěděl. Vlastně jen čekal, co se bude dít. Ale zkušení vojáci už dokázali vytušit, kdy asi dojde k boji. Bitva prostě byla cítit ve vzduchu. V mužích se zvedalo napětí a strach před bitvou. Obavy z nebezpečí, ze zranění, ze zanechání rodiny bez pomoci, z vlastního selhání. Stres před bitvou se promíchával s očekáváním střetu. Už se to ale nedalo zastavit, nedalo se tomu vyhnout, rozhodně ne z pozice obyčejného vojáka.

A tak vojáci dělali to, co je základní a ikonickou činností vojáka už od pradávných dob – čekali. I přes to, že měli zachovávat ticho a klid, řadami se nesl zvuk rozhovorů, někdo mohl vytáhnout karty a krátit si čas jen tak mezi kamarády okolo. Někteří ještě na poslední chvíli kontrolovali výzbroj. A kdyby se jeden dobře zaposlouchal, slyšel by, jak se nad formacemi nese drkotání zubů, ať už strachy, nebo zimou.

Bylo 6. března před šestou hodinou ráno. K zformovaným brigádám se začali vracet velící důstojníci a vojenský stroj se rozběhl naplno. Mezi vojáky bylo nutné rozšířit bojové heslo pro nadcházející bitvu: „Hjalp Jesus!“ (Pomáhej Ježíši!). Heslo bylo krátké a úderné a jeden nemusel být Švéd, aby ho vykřikl i v bitevní vřavě správně.

Rozkaz k postupu přišel ještě před rozbřeskem. S prvními ranními paprsky se švédské formace daly do pohybu. Erdhartovo místo bylo ve třetí řadě. Zima mu překvapivě nebyla, anebo na ni nedokázal myslet a pochodoval a snažil se při tom poslouchat hovor seržantů s poručíkem. Zaslechl něco málo o tom, že obcházejí postavení císařských a že je napadnou z boku, ale bylo mu to jedno. Spoléhal sám na sebe a věděl, kde je jeho místo a že se o sebe dokáže postarat.

Z myšlenek ho vytrhlo vzdálené burácení a rány. Vzduchem se nesl křik, dělostřelecká palba, rachocení mušketýrských salv a dusot stovky kopyt. Na obzoru začala k nebi stoupat šedá mračna dýmu.  Erdhart slyšel, jak povely seržantů nabývají na razanci, a pozoroval, jak se obličeje ostatních vojáků zatvrdily a hlavy zapadly mezi ramena. Bitva byla v plném proudu.

Erdhart nemohl tušit, že císařské levé křídlo se po nepovedeném taktickém manévru přímo před hlavněmi švédských mušket a děl rozpadlo a jeho velitel Götz padl mrtvý k zemi. Nemohli to tušit ani důstojníci okolo. Bojiště se běžně stávalo chaotickým místem a bitevní linie se skládala z mnoha malých izolovaných střetů. Pro bitvu u Jankova to platilo dvojnásob.

Švédští vojáci ale byli jedni z nejprofesionálnějších své doby. Morálka byla dobrá a každého, kdo by zaváhal, okamžitě dostihl trest z rukou tvrdých seržantů. Ty tam byly nevyřčené obavy před bitvou. Teď už panovala atmosféra odhodlání, rozhodnosti a verva do akce.

Brigáda pod velením Kašpara Kornelia de Mortaigne byla přímo uprostřed švédského pěchotního středu. Spolu s brigádou Seestedova regimentu tlačila na nepřítele rychlými palebnými výměnami.

Pár salv a Erdhart se náhle dostal přímo do první linie brigády, a to v jednom z nejtěžších okamžiků. Všechno se to odehrávalo v hustě zalesněném terénu, kde se Švédům nepodařilo využít naplno svou převahu ve střelbě ani podpory lehkých tří-liberních děl. Císařští se tu drželi statečně, podle dobových svědectví „jako kamenná zeď“. Po salvách z obou stran muži padali k zemi. Erdhart slyšel „Macht euch fertig!“, rozfoukal a založil doutnák. Řada před ním ustoupila do stran a on udělal pár kroků dopředu. Teprve teď měl sotva pár vteřin na rozkoukání se. Mezi stromy stála linie císařských mušketýrů připravujících se k palbě. Seržanti v kyrysech s halapartnami komandovali muže, nic víc vidět nebylo. Jen různobarevné oblečení, kabáty a sem tam kyrys či přilba. Erdhart mohl jen tušit, že někde nalevo se k sobě přibližují pikenýři a sklápí píky k pokusu nepřítele porazit v boji muže proti muži. V tom se už ale z úst několika seržantů naráz ozvalo „Leg an!“ a Erdhart a s ním dvě řady švédských mušketýrů se nachystaly ke střelbě. Pak už jen „Gib feuer!“ a ozvala se hlasitá salva. Do ramene Erdhartovi známým způsobem narazila mušketa. Sotva ji dával po výstřelu nazpátek, z opačné strany bitevní vřavy zazněla v odpověď salva císařských. Jejich střely zasypaly Švédy a několik mužů, včetně dvou seržantů, kteří se sotva stačili stáhnout, padlo k zemi. Erdhart jen koutkem oka zachytil známou tvář poručíka Alexandera Mörnera, který se vyřítil dopředu.

Poručík byl zkušený voják, v armádě pod Torstenssonem zažil již nejednu bitvu a vždy se snažil ukázat svou statečnost a schopnosti tváří v tvář nepříteli. Nechtěl se nechat zahanbit tím, že se bude držet zpátky. Když viděl, jak dva seržanti postupně padají na zem pod krupobitím nepřátelských střel, sám se postavil na jejich místo a řídil palbu svých mužů.

Erdhart se otočil a mířil do týlu formace přebít mušketu. Švédští mušketýři palebný dril ovládali bravurně a teď přesně byla chvíle, kdy to bylo potřeba. Ozvala se další švédská salva.

Burácení hlavní a obrovský oblak dýmu zahalil zemi nikoho mezi dvěma znepřátelenými regimenty. Z oblaků dýmu jako přízračné ruce trčely vzhůru větve stromů, protože pěchotní středy obou armád se střetly v zalesněném terénu.

Když se dým po švédské salvě začal rozestupovat, bylo vidět, že císařští mušketýři stále pevně odolávají, a co hůř, chystají se k vlastní odpovědi. V jednu chvíli poručík Mörner ještě mával svou halapartnou, tu vykřikl povel, tu vykřikl nějaké povzbuzení k rychlejšímu nabíjení a postupu vpřed. Jenže pak vzduchem zahvízdla střela a poručíkova halapartna spadla na zem. Kule z muškety musela dopadnout přímo na loketní kost, roztříštit se a odseknout předloktí. Trvalo jen pár úderů srdce, než si poručík uvědomil, co se stalo, a začal ječet a popadat se za neexistující končetinu. Erdhart to všechno viděl. Padajícího poručíka zachytil a ještě s jedním chlapem ho začali táhnout z čela formace pryč. Trikem, který někdo kdesi okoukal, se jim podařilo zmírnit krvácení a poručíka táhli dál. Ani jednoho z vojáků v tu chvíli nenapadlo nic jiného.

Edhart přišel v tom zmatku o mušketu a poté, co poručík zmizel v jednom z ranhojičských stanů, klesl na kolena. Pro něj bitva skončila. Nebyla to první bitva, co zažil, nebyla ani tou poslední, ale sled událostí ho naprosto vyčerpal. Už skoro ani nevnímal, co se dělo po tom. A nikdo si ho ani nevšímal. Jeden vojáček mezi tisíci dalších.

Měl obrovské štěstí. Vyhnul se protiútoku císařské kavalerie proti odhalenému boku Seestedovy brigády a obrovským ztrátám, které tu jezdectvo způsobilo. Neúčastnil se ani druhé části bitvy. Sám nebyl raněn, ale pro ten den už zbraň nepozvedl. Byl naprosto vyčerpaný a na všechno jako by se díval přes hustou mlhu.

Bitva u Jankova pokračovala až do večerních hodin. Císařští vojáci se ještě jednou pokusili postavit nepříteli na odpor, ale jejich formace a vůle k dalšímu boji byly definitivně zlomeny. Proudy uprchlíků, dezertérů a přeživších se stahovaly ku Praze. Melchior Hatzfeld byl zajat na útěku švédskými kavaleristy a byl předveden před Torstenssona, kterému bez podmínek kapituloval.

Při západu slunce se vojáci, které bitva rozehnala na všechny strany, postupně začali stahovat zpátky do původních pozic. Formace se znovu dávaly dohromady, počítali se mrtví a zranění. I Erdhart s pocitem spráskaného psa nakonec došel na své místo. A teprve tehdy se dozvěděl, že bitvu vyhráli. Krátký jásot švédských vojáků se rozpustil v potřebě se najíst a odpočinout si. Erdhart se plahočil s ostatními vojáky k místu, kde budou spát, když si ho nechal zavolat kapitán Du Rees k sobě.

Seděl na židli ve svém stanu a služebnictvo se mu staralo o dvě nehezké stopy po nepřátelské palbě. Kapitán mu vysvětlil, že poručík je jeho kmotřenec, a ocenil, že Erdhart pomáhal při jeho záchraně. Byl by se mu i odvděčil, ale Georg musí pochopit, že kvůli tomu všemu zbaběle opustil své řady v bitvě. Dezerce se mu ale z důvodu počestnosti jeho činu odpouští.

Sám poručík procitl nakonec druhý den z bezvědomí natolik, aby ho mohl sluha obléct a vypravit na cestu do Štětína, kde se měl zotavovat. A tak poručík Alexander Mörner odešel od armády. Pro něj válka skončila a teď nezbývalo, než se spolehnout na konexe a začít se živit jinak. Jenže smrt nemusí skolit vojáka přímo v bitvě. Hned na druhý den, co poručíkovi pomohli naložit kufry do kočáru, ho přepadla velká horečka a bolesti. Do rány se dostala infekce a díky chladu jí chvíli trvalo, než se přihlásila o slovo. Třetí den poručík Mörner strávil na lůžku v hostinci v blouznivých horečnatých stavech. Čtvrtého dne se už nedočkal, během neklidné noci vydechl naposledy. Erdhart se o jeho smrti nikdy nedozvěděl.

Bitva očima vojáka

Bitva nebyla rozhodně malou izolovanou událostí, ale naopak se skládala z mnoha menších střetů různých formací. Klasickými popisy bitev často zaniká narativ jednotlivých vojáků a jejich prožitky. Přičemž bitvy se odehrávaly na několika kilometrech čtverečních a velké počty vojáků stojících ve formacích zabíraly rozsáhlý prostor. Nejjednodušší cestou k pochopení, jak obřím útvarem byla nastoupená armáda, je představit si jedinou nastoupenou formaci. V tomto případě to bude brigáda regimentu Mortaigne. Brigáda byla taktická formace. Některé slabší regimenty nastupovaly do jedné brigády ve spojení s jinými. Tak tomu bylo například u brigády Paikullova a Seestedtova regimentu, které se bitvy účastnily v jedné formaci.

Do bitvy u Jankova regiment Mortaigne nastupoval v síle asi 670 mužů. Přesná čísla už bude velmi obtížné zjistit, ale zhruba 2/3 tvořily mušketýři a 1/3 pikenýři. Tedy zhruba 440 mušketýrů a 220 pikenýrů. Mortaigne regiment byl jedním z těch početnějších regimentů, takže vytvořil jednu samostatnou brigádu přímo uprostřed pěchotního středu švédské armády. Brigáda stála v hloubce 6 řad, tak jak bylo pro švédskou bitevní taktiku běžné. V každé řadě tedy stálo 110 mužů. Do bitvy nastupovaly formace s běžnými rozestupy, tedy 3 stopy mezi jednotlivými zástupy. Do rozměrů je nutné připočítat samotné vojáky, kteří „zaberou“ prostor zhruba 2 stop. Celkem je tedy přední linie do bitvy přichystané brigády široká zhruba 550 stop. Po přepočtu, kdy jedna stopa odpovídá 30 centimetrům, je tedy brigáda švédské pěchoty široká 165 metrů a hluboká zhruba 9 metrů. Jen pro srovnání, klasické fotbalové hřiště má na délku okolo 110 metrů, takže by se na něj stojící brigáda s běžnými rozestupy jednoduše nevešla. A to do hry ještě vstupují mezery mezi mušketýry a pikenýry, okolo stojící důstojníci, přiřazená lehká děla atd.

Navíc švédských brigád v prvním sledu bitevní formace stálo celkem šest. A mezi nimi prostor pro manévrování. Jen pěchotní střed švédské bitevní formace byl dlouhý více než kilometr, pravé a levé křídlo tvořené jezdeckými skvadronami dosahovalo podobného rozměru. do bitvy zformovaná švédská armáda se tak mohla v terénu rozprostírat celkem na třech kilometrech. Císařská armáda na tom byla prakticky až na drobné odchylky stejně.

Ze svého místa uprostřed formace Erdhart tohle všechno prostě vidět nemohl. Všímal si svých spolubojovníků, nastoupených ve formaci kolem něj, několika postávajících důstojníků, kteří v neustálém štěkání rozkazů dělali přestávky jen proto, aby mohli mluvit mezi sebou. Možná snad ještě mohl vidět prapory jednotlivých regimentů v brigádách okolo a lesy mihotajících se pík. Zbytek záležel na terénu a aktuální situaci. Zkušení vojáci, mezi které Erdhart určitě patřil, ale věděli, že jakmile všechno vypukne, tak přes oblaka dýmu z mušket a děl a zástupy spolubojovníků nebude vidět vůbec nic.

Jak hustý byl dým na bitevním poli, popsal ve svých pamětech Robert Monro, když popisoval bitvu u Breitenfeldu (1632):

„Měl jsem na povel pravé křídlo našich mušketýrů, ... postupovali jsme na další protivníkův tvar, který bránil jejich kanón, a když jsme je od něj vypráskali, byli jsme páni toho děla a následkem toho i pány bojiště, ale kouř byl tak velký a ze země se zvedalo prachu, že jsme byli jak v černém oblaku a neviděli jsme půlku našich činů...“

Jednotlivým mušketýrům se mohl naskytnout aspoň nějaký výhled až v okamžiku, kdy na ně přišla řada s výstřelem. Až po průchodu řadami mohli namířit hlavně mušket na nepřítele a v tu chvíli zároveň uviděli, co se vlastně v bitvě děje a jak vypadá nepřítel.

Bitva zatěžovala vojákům všechny smysly. Mohutně na ně působil zvuk, respektive všudypřítomný hluk a lomoz. Nejvýraznější byly výstřely z největších děl. Když se rozezněla palba těžkých dvanáctiliberních a dvacetičtyřliberních děl, vibrace z takového výbuchu byly cítit na stovky metrů. U menších děl sice efekt výstřelu nebyl tak citelný, ale vzhledem k tomu, že v bitvě u Jankova švédská děla rozhodně nezahálela, musela to být ohlušující kanonáda. Do toho všeho ještě zaznívaly salvy z všudypřítomných mušket, arkebuz a pistolí. Například mušketa sice nedosahuje při výstřelu takové úrovně decibelů jako moderní puška (hlavním faktorem je rychlost projektilu při ústí hlavně, typ střelného prachu, rychlost hoření apod.), ale přesto je zvuk výstřelu za hranicí bolestivosti (130 decibelů). Nebýt ostatního lomozu, byl by široko daleko slyšet i dusot dvou set koní ve skvadroně, která se cvalem nebo tryskem blížila k nepříteli. Země se třásla pod kopyty koní, kteří nesli i své ozbrojené pány.

Dále vzduch zaplňovaly nejrůznější zvuky pohybujících se vojáků. Různé cinkání plechů, výstroje, manipulace se zbraněmi. Do toho bylo slyšet všudypřítomné bubny, kterými se udávaly signály k útoku, ústupu, shromáždění se apod. A v neposlední řadě tu byly hlasy – 16 000 mužů nevydrželo s jazykem za zuby. Ozývaly se rozkazy, povely, různé útěchy a výkřiky k posílení morálky, ale také křik raněných a umírajících mužů, kteří na zmrzlé zemi pomalu podléhali svým zraněním. Do nosu se vojákům rval pach páleného střelného prachu, koňského a lidského potu (mrazu navzdory), prachu, krve, bláta.

Reálné smyslové vjemy ale nebyly jedinou věcí, která potkala vojáka v bitvě. Od těch, kteří po sobě stříleli mušketami na polích mezi Jankovem a Ratměřicemi, nás sice dělí 375 let, ale psychika člověka, biochemické a nervové reakce se za tu dobu nezměnily. Na toto téma se ve své knize Obrazy z války zaměřil Richard Holmes. Z jeho textu vyplývá, že je lhostejné, zda muži bojují v napoleonských válkách, v zákopech první světové války nebo ve vietnamských džunglích. V základu si odnášeli stejné prožitky a vyrovnávali se se stejnými psychickými vlivy. Jediný rozdíl je v množství dochovaných pramenů pro každé dějinné období a jejich zaujetí niternými pochody člověka.

Všechno, co Georg Erdhart prožil v bitvě u Jankova, do svého deníku shrnul pouze takto:

Střetli jsme se s císařskými mezi Jankau a Ratmeric. Poručík Alexander Mörner byl škaredě zraněn a musel od nás odejít. Pak mi řekli, že jsme císařské porazili. Dej všem padlým pánbůh věčnou slávu.

I kdyby snad chtěl do svého deníku napsat víc, nemohl. Byl vyčerpaný a sotva si něco pamatoval. Těch pár střípků a úzký výsek z bitvy na obsáhlejší záznam v deníku nestačil. Až později si budou jednotliví vojáci z vyprávění ostatních skládat obrázek o bitvě u Jankova. O různých hrdinských či zbabělých činech, kterých byli svědky, o zvláštnostech, co je potkaly.

Přímo v boji toho neviděli moc. Podle zkušeností vojáků z mnoha válek vidí pěšák tak akorát do 200 metrů kolem sebe. Širší kontext vnímat nedokáže. Hlavními faktory vytvářejícími toto specifické prožívání reality jsou stres a další psychické pochody. Při tak obrovském množství mužů na jednom místě, kteří sledují stejný cíl (tedy porazit nepřítele), začínají též působit různé psycho-sociální jevy jako kolektivní chování a deindividualizace. Právě na základě těchto psychických jevů a v důsledku působení stresu pak vznikají hrdinské i zbabělé činy v boji.

Bitva byla plná hrůzných výjevů – těžce zranění muži křičící bolestí, rozpáraní koně, lidská krutost mužů snažících se navzájem zabít.  Stres a adrenalin byl všudypřítomný. Mnoho mužů to jednoduše vzdalo, zahodilo zbraně a utíkalo. Na rytinách zpodobujících bitvu u Jankova (i jiných vyobrazeních dalších bitev třicetileté války) můžeme vidět proudy prchajících z obou bojujících stran. Někteří se ke svým formacím vrátili, některé za to mohl čekat trest za dezerci, ale do značné míry bylo takové jednání nepostižitelné už jen protože bylo obvyklé. Mnoho mužů si z boje muselo odnášet posttraumatickou stresovou poruchu, ale tehdy ještě nevěděli, jak tento jev pojmenovat.

Nakonec přišlo zúčtování. Poručík Alexander Mörner nebyl jediným padlým toho dne, bitva si na švédské straně vyžádala 2 000 životů přímo v boji. Dalších 2 000 vojáků utrpělo větší či menší zranění. Na císařské straně si brilantní taktika švédského vojevůdce a tvrdost jeho vojáků vybrala vyšší daň. Když zbytky císařské armády po bitvě utekly k Praze, dorazilo sem jen necelých 3 000 vojáků z původních 16 000.

Bitva u Jankova bylo jedním z nejkrvavějších střetů třicetileté války. Strategický dopad byl obrovský. Sáhodlouhá mírová vyjednávání, započatá již roku 1643, musela briskně zareagovat na situaci, že císař přišel o další polní armádu a jeho švédskému protivníkovi nestojí nic v cestě. Švédové pak využili své převahy naplno. Po krátkém zotavení táhli dál na jihovýchod. Česká a moravská města padala jedno za druhým, první na řadě byla 13. března Jihlava. Cílem však byla Vídeň a vzdálenost k ní se každým dnem zkracovala.

 Pozn.

Děkujeme centru historických řemesel Danar za možnost využití areálu při focení této epizody.

Bitva u Jankova je zde popsána zkratkovitě s důrazem na to, co při ní zažíval Georg Erdhart. Více se o bitvě můžete dočíst v knize Jankow1645 (dostupná online verze k prolistování zde nebo případně na objednání u Obecního úřadu Jankov).