Erdhart se otočil a mířil do týlu formace přebít mušketu. Švédští mušketýři palebný dril ovládali bravurně a teď přesně byla chvíle, kdy to bylo potřeba. Ozvala se další švédská salva.
Burácení hlavní a obrovský oblak dýmu zahalil zemi nikoho mezi dvěma znepřátelenými regimenty. Z oblaků dýmu jako přízračné ruce trčely vzhůru větve stromů, protože pěchotní středy obou armád se střetly v zalesněném terénu.
Když se dým po švédské salvě začal rozestupovat, bylo vidět, že císařští mušketýři stále pevně odolávají, a co hůř, chystají se k vlastní odpovědi. V jednu chvíli poručík Mörner ještě mával svou halapartnou, tu vykřikl povel, tu vykřikl nějaké povzbuzení k rychlejšímu nabíjení a postupu vpřed. Jenže pak vzduchem zahvízdla střela a poručíkova halapartna spadla na zem. Kule z muškety musela dopadnout přímo na loketní kost, roztříštit se a odseknout předloktí. Trvalo jen pár úderů srdce, než si poručík uvědomil, co se stalo, a začal ječet a popadat se za neexistující končetinu. Erdhart to všechno viděl. Padajícího poručíka zachytil a ještě s jedním chlapem ho začali táhnout z čela formace pryč. Trikem, který někdo kdesi okoukal, se jim podařilo zmírnit krvácení a poručíka táhli dál. Ani jednoho z vojáků v tu chvíli nenapadlo nic jiného.
Edhart přišel v tom zmatku o mušketu a poté, co poručík zmizel v jednom z ranhojičských stanů, klesl na kolena. Pro něj bitva skončila. Nebyla to první bitva, co zažil, nebyla ani tou poslední, ale sled událostí ho naprosto vyčerpal. Už skoro ani nevnímal, co se dělo po tom. A nikdo si ho ani nevšímal. Jeden vojáček mezi tisíci dalších.
Měl obrovské štěstí. Vyhnul se protiútoku císařské kavalerie proti odhalenému boku Seestedovy brigády a obrovským ztrátám, které tu jezdectvo způsobilo. Neúčastnil se ani druhé části bitvy. Sám nebyl raněn, ale pro ten den už zbraň nepozvedl. Byl naprosto vyčerpaný a na všechno jako by se díval přes hustou mlhu.
Bitva u Jankova pokračovala až do večerních hodin. Císařští vojáci se ještě jednou pokusili postavit nepříteli na odpor, ale jejich formace a vůle k dalšímu boji byly definitivně zlomeny. Proudy uprchlíků, dezertérů a přeživších se stahovaly ku Praze. Melchior Hatzfeld byl zajat na útěku švédskými kavaleristy a byl předveden před Torstenssona, kterému bez podmínek kapituloval.
Při západu slunce se vojáci, které bitva rozehnala na všechny strany, postupně začali stahovat zpátky do původních pozic. Formace se znovu dávaly dohromady, počítali se mrtví a zranění. I Erdhart s pocitem spráskaného psa nakonec došel na své místo. A teprve tehdy se dozvěděl, že bitvu vyhráli. Krátký jásot švédských vojáků se rozpustil v potřebě se najíst a odpočinout si. Erdhart se plahočil s ostatními vojáky k místu, kde budou spát, když si ho nechal zavolat kapitán Du Rees k sobě.
Seděl na židli ve svém stanu a služebnictvo se mu staralo o dvě nehezké stopy po nepřátelské palbě. Kapitán mu vysvětlil, že poručík je jeho kmotřenec, a ocenil, že Erdhart pomáhal při jeho záchraně. Byl by se mu i odvděčil, ale Georg musí pochopit, že kvůli tomu všemu zbaběle opustil své řady v bitvě. Dezerce se mu ale z důvodu počestnosti jeho činu odpouští.
Sám poručík procitl nakonec druhý den z bezvědomí natolik, aby ho mohl sluha obléct a vypravit na cestu do Štětína, kde se měl zotavovat. A tak poručík Alexander Mörner odešel od armády. Pro něj válka skončila a teď nezbývalo, než se spolehnout na konexe a začít se živit jinak. Jenže smrt nemusí skolit vojáka přímo v bitvě. Hned na druhý den, co poručíkovi pomohli naložit kufry do kočáru, ho přepadla velká horečka a bolesti. Do rány se dostala infekce a díky chladu jí chvíli trvalo, než se přihlásila o slovo. Třetí den poručík Mörner strávil na lůžku v hostinci v blouznivých horečnatých stavech. Čtvrtého dne se už nedočkal, během neklidné noci vydechl naposledy. Erdhart se o jeho smrti nikdy nedozvěděl.
Bitva nebyla rozhodně malou izolovanou událostí, ale naopak se skládala z mnoha menších střetů různých formací. Klasickými popisy bitev často zaniká narativ jednotlivých vojáků a jejich prožitky. Přičemž bitvy se odehrávaly na několika kilometrech čtverečních a velké počty vojáků stojících ve formacích zabíraly rozsáhlý prostor. Nejjednodušší cestou k pochopení, jak obřím útvarem byla nastoupená armáda, je představit si jedinou nastoupenou formaci. V tomto případě to bude brigáda regimentu Mortaigne. Brigáda byla taktická formace. Některé slabší regimenty nastupovaly do jedné brigády ve spojení s jinými. Tak tomu bylo například u brigády Paikullova a Seestedtova regimentu, které se bitvy účastnily v jedné formaci.
Do bitvy u Jankova regiment Mortaigne nastupoval v síle asi 670 mužů. Přesná čísla už bude velmi obtížné zjistit, ale zhruba 2/3 tvořily mušketýři a 1/3 pikenýři. Tedy zhruba 440 mušketýrů a 220 pikenýrů. Mortaigne regiment byl jedním z těch početnějších regimentů, takže vytvořil jednu samostatnou brigádu přímo uprostřed pěchotního středu švédské armády. Brigáda stála v hloubce 6 řad, tak jak bylo pro švédskou bitevní taktiku běžné. V každé řadě tedy stálo 110 mužů. Do bitvy nastupovaly formace s běžnými rozestupy, tedy 3 stopy mezi jednotlivými zástupy. Do rozměrů je nutné připočítat samotné vojáky, kteří „zaberou“ prostor zhruba 2 stop. Celkem je tedy přední linie do bitvy přichystané brigády široká zhruba 550 stop. Po přepočtu, kdy jedna stopa odpovídá 30 centimetrům, je tedy brigáda švédské pěchoty široká 165 metrů a hluboká zhruba 9 metrů. Jen pro srovnání, klasické fotbalové hřiště má na délku okolo 110 metrů, takže by se na něj stojící brigáda s běžnými rozestupy jednoduše nevešla. A to do hry ještě vstupují mezery mezi mušketýry a pikenýry, okolo stojící důstojníci, přiřazená lehká děla atd.
Navíc švédských brigád v prvním sledu bitevní formace stálo celkem šest. A mezi nimi prostor pro manévrování. Jen pěchotní střed švédské bitevní formace byl dlouhý více než kilometr, pravé a levé křídlo tvořené jezdeckými skvadronami dosahovalo podobného rozměru. do bitvy zformovaná švédská armáda se tak mohla v terénu rozprostírat celkem na třech kilometrech. Císařská armáda na tom byla prakticky až na drobné odchylky stejně.
Ze svého místa uprostřed formace Erdhart tohle všechno prostě vidět nemohl. Všímal si svých spolubojovníků, nastoupených ve formaci kolem něj, několika postávajících důstojníků, kteří v neustálém štěkání rozkazů dělali přestávky jen proto, aby mohli mluvit mezi sebou. Možná snad ještě mohl vidět prapory jednotlivých regimentů v brigádách okolo a lesy mihotajících se pík. Zbytek záležel na terénu a aktuální situaci. Zkušení vojáci, mezi které Erdhart určitě patřil, ale věděli, že jakmile všechno vypukne, tak přes oblaka dýmu z mušket a děl a zástupy spolubojovníků nebude vidět vůbec nic.
Jak hustý byl dým na bitevním poli, popsal ve svých pamětech Robert Monro, když popisoval bitvu u Breitenfeldu (1632):
„Měl jsem na povel pravé křídlo našich mušketýrů, ... postupovali jsme na další protivníkův tvar, který bránil jejich kanón, a když jsme je od něj vypráskali, byli jsme páni toho děla a následkem toho i pány bojiště, ale kouř byl tak velký a ze země se zvedalo prachu, že jsme byli jak v černém oblaku a neviděli jsme půlku našich činů...“
Jednotlivým mušketýrům se mohl naskytnout aspoň nějaký výhled až v okamžiku, kdy na ně přišla řada s výstřelem. Až po průchodu řadami mohli namířit hlavně mušket na nepřítele a v tu chvíli zároveň uviděli, co se vlastně v bitvě děje a jak vypadá nepřítel.
Bitva zatěžovala vojákům všechny smysly. Mohutně na ně působil zvuk, respektive všudypřítomný hluk a lomoz. Nejvýraznější byly výstřely z největších děl. Když se rozezněla palba těžkých dvanáctiliberních a dvacetičtyřliberních děl, vibrace z takového výbuchu byly cítit na stovky metrů. U menších děl sice efekt výstřelu nebyl tak citelný, ale vzhledem k tomu, že v bitvě u Jankova švédská děla rozhodně nezahálela, musela to být ohlušující kanonáda. Do toho všeho ještě zaznívaly salvy z všudypřítomných mušket, arkebuz a pistolí. Například mušketa sice nedosahuje při výstřelu takové úrovně decibelů jako moderní puška (hlavním faktorem je rychlost projektilu při ústí hlavně, typ střelného prachu, rychlost hoření apod.), ale přesto je zvuk výstřelu za hranicí bolestivosti (130 decibelů). Nebýt ostatního lomozu, byl by široko daleko slyšet i dusot dvou set koní ve skvadroně, která se cvalem nebo tryskem blížila k nepříteli. Země se třásla pod kopyty koní, kteří nesli i své ozbrojené pány.
Dále vzduch zaplňovaly nejrůznější zvuky pohybujících se vojáků. Různé cinkání plechů, výstroje, manipulace se zbraněmi. Do toho bylo slyšet všudypřítomné bubny, kterými se udávaly signály k útoku, ústupu, shromáždění se apod. A v neposlední řadě tu byly hlasy – 16 000 mužů nevydrželo s jazykem za zuby. Ozývaly se rozkazy, povely, různé útěchy a výkřiky k posílení morálky, ale také křik raněných a umírajících mužů, kteří na zmrzlé zemi pomalu podléhali svým zraněním. Do nosu se vojákům rval pach páleného střelného prachu, koňského a lidského potu (mrazu navzdory), prachu, krve, bláta.
Reálné smyslové vjemy ale nebyly jedinou věcí, která potkala vojáka v bitvě. Od těch, kteří po sobě stříleli mušketami na polích mezi Jankovem a Ratměřicemi, nás sice dělí 375 let, ale psychika člověka, biochemické a nervové reakce se za tu dobu nezměnily. Na toto téma se ve své knize Obrazy z války zaměřil Richard Holmes. Z jeho textu vyplývá, že je lhostejné, zda muži bojují v napoleonských válkách, v zákopech první světové války nebo ve vietnamských džunglích. V základu si odnášeli stejné prožitky a vyrovnávali se se stejnými psychickými vlivy. Jediný rozdíl je v množství dochovaných pramenů pro každé dějinné období a jejich zaujetí niternými pochody člověka.
Všechno, co Georg Erdhart prožil v bitvě u Jankova, do svého deníku shrnul pouze takto:
Střetli jsme se s císařskými mezi Jankau a Ratmeric. Poručík Alexander Mörner byl škaredě zraněn a musel od nás odejít. Pak mi řekli, že jsme císařské porazili. Dej všem padlým pánbůh věčnou slávu.
I kdyby snad chtěl do svého deníku napsat víc, nemohl. Byl vyčerpaný a sotva si něco pamatoval. Těch pár střípků a úzký výsek z bitvy na obsáhlejší záznam v deníku nestačil. Až později si budou jednotliví vojáci z vyprávění ostatních skládat obrázek o bitvě u Jankova. O různých hrdinských či zbabělých činech, kterých byli svědky, o zvláštnostech, co je potkaly.
Přímo v boji toho neviděli moc. Podle zkušeností vojáků z mnoha válek vidí pěšák tak akorát do 200 metrů kolem sebe. Širší kontext vnímat nedokáže. Hlavními faktory vytvářejícími toto specifické prožívání reality jsou stres a další psychické pochody. Při tak obrovském množství mužů na jednom místě, kteří sledují stejný cíl (tedy porazit nepřítele), začínají též působit různé psycho-sociální jevy jako kolektivní chování a deindividualizace. Právě na základě těchto psychických jevů a v důsledku působení stresu pak vznikají hrdinské i zbabělé činy v boji.
Bitva byla plná hrůzných výjevů – těžce zranění muži křičící bolestí, rozpáraní koně, lidská krutost mužů snažících se navzájem zabít. Stres a adrenalin byl všudypřítomný. Mnoho mužů to jednoduše vzdalo, zahodilo zbraně a utíkalo. Na rytinách zpodobujících bitvu u Jankova (i jiných vyobrazeních dalších bitev třicetileté války) můžeme vidět proudy prchajících z obou bojujících stran. Někteří se ke svým formacím vrátili, některé za to mohl čekat trest za dezerci, ale do značné míry bylo takové jednání nepostižitelné už jen protože bylo obvyklé. Mnoho mužů si z boje muselo odnášet posttraumatickou stresovou poruchu, ale tehdy ještě nevěděli, jak tento jev pojmenovat.
Nakonec přišlo zúčtování. Poručík Alexander Mörner nebyl jediným padlým toho dne, bitva si na švédské straně vyžádala 2 000 životů přímo v boji. Dalších 2 000 vojáků utrpělo větší či menší zranění. Na císařské straně si brilantní taktika švédského vojevůdce a tvrdost jeho vojáků vybrala vyšší daň. Když zbytky císařské armády po bitvě utekly k Praze, dorazilo sem jen necelých 3 000 vojáků z původních 16 000.
Bitva u Jankova bylo jedním z nejkrvavějších střetů třicetileté války. Strategický dopad byl obrovský. Sáhodlouhá mírová vyjednávání, započatá již roku 1643, musela briskně zareagovat na situaci, že císař přišel o další polní armádu a jeho švédskému protivníkovi nestojí nic v cestě. Švédové pak využili své převahy naplno. Po krátkém zotavení táhli dál na jihovýchod. Česká a moravská města padala jedno za druhým, první na řadě byla 13. března Jihlava. Cílem však byla Vídeň a vzdálenost k ní se každým dnem zkracovala.
Pozn.
Děkujeme centru historických řemesel Danar za možnost využití areálu při focení této epizody.
Bitva u Jankova je zde popsána zkratkovitě s důrazem na to, co při ní zažíval Georg Erdhart. Více se o bitvě můžete dočíst v knize Jankow1645 (dostupná online verze k prolistování zde nebo případně na objednání u Obecního úřadu Jankov).