V. Vše, co nebylo přibité…

Kapitola V. Vše, co nebylo přibité…

Táhli jsme jižní Bohemií, krásný kraj, a všude kolem nás se začalo zelenat. Postupovali jsme rychle, a kde nám neotevřeli brány, vzali jsme to tam útokem.

Švédské armádě byly po bitvě u Jankova Čechy, Morava i sousední rakouské země dány na milost. Poražený zbytek císařského vojska se stáhl k Praze a zbytky císařské armády byly rozprášeny všude možně a těžko mohly Švédům vzdorovat. Pro Torstenssona to byl triumf, kterého musel využít, a tak hnal od Jankova švédskou armádu na jihovýchod směrem k Vídni.

Vojáci byli tou dobou již tři měsíce v pohybu a vojsko už po náročné bitvě a předchozím tažení nebylo v nejlepší kondici. Zásobování díky prodlouženým vzdálenostem vázlo a bylo třeba si brát, co armáda potřebovala. A pokud to jinak nešlo, tak i násilím. České země už měly zkušenost se švédskými výboji z předešlých let, například 14. června 1642 byl dobyt Olomouc, ale teď se zdála situace úplně bezvýchodná. 

Jak si Švédové při svém tažení přes Čechy a Moravu počínali, je možné vyčíst z dochovaných listů české komoře. Jako jeden příklad za všechny by mohl sloužit list z 13. března napsaný v dnes již zaniklém hradu Lichnice hejtmanem Čáslavského kraje Arnoštem Rabenhauptem (též Robmháp) ze Suché. Dopis byl adresován českým místodržícím. V listu stálo, že Švédové přitáhli před třemi dny k Německému Brodu se čtyřmi tisíci koní, vymáhali na městu 16.000 tolarů výkupného a s obyvateli zle nakládali. Chotěboř a Světlou nad Sázavou zapálili, vynutili dodání ovsa a obesílají obyvatele a úředníky k jednání o kontribuci. Požár ve Světlé, ač byl založen na čtyřech místech, se podařilo uhasit. Krajem projíždějí partaje o dvou až tří set koních a tropí veliké škody. Hlavní síla nepřítele prý stojí u Jihlavy.

Situace se rychle vyvíjela a tak následoval 17. března další dopis. K němu je připojen švédský kontribuční list – tedy dopis, ve kterém je požadováno placení vojenských kontribucí a informace, že Švédové přitáhli k Lichnici s dělostřelectvem a vypalují hrad i přilehlé osady. Také je připojena zpráva o dobytí a vyplenění Jihlavy 13. března.

Podobně tomu bylo v celých Čechách. Armády se v 17. století vždy z dobytých území snažily vyždímat co možná nejvíce a výjimkou nebyla ani ta pod Torstenssonovým velením. Kam Švédové přitáhli, tam okamžitě požadovali kontribuce, odvádění poplatků a slibovali udělení tzv. Salv Guardií.

Salva Guardia byl dokument, který měl ochránit příjemce (což mohlo být město nebo panství či jinak specifikované území) před kořistěním, násilím ze strany vojáků a kontribucemi. Vydání takového listu dobývající armádou ale rozhodně nebylo zadarmo a Salvy Guardie slibované švédskými důstojníky byly tak spíš legalizovaným výpalným, které navíc nemuselo mít v konečném důsledku žádný účinek. Když se některé panství rozhodlo tímto způsobem omezit řádění nepřítele, vystavovali se jeho správci postihům právě za vstřícný přístup k nepříteli.

7. dubna správce panství Ledeč nad Sázavou Maxmilián van der Steghen napsal dopis českému místodržícímu, ve kterém popisuje vyjednávání se Švédy. Po bitvě u Jankova se i sem dostali švédští vojáci a ohrozili hrad. Van der Steghen marně žádal pokyny od krajských hejtmanů a „po příkladu okolních pánů“ přijal od Švédů Salvu Guardii a zavázal se k odvádění kontribucí. Omlouval se pak nevyhnutelnou nutností a prosil, aby mu jeho jednání nebylo vykládáno za zlé.

Na obyvatele českých zemí tak dopadly těžké časy. Mnoho obcí lehlo popelem a jejich obyvatelé uprchli do všech stran. Města musela trpět kvartýrování důstojníků a vojáků nejen švédských, ale i vlastních. Všude panoval zmar a všeobecná nejistota, kam nepřítel dál zamíří svoji pozornost a kde se na obzoru vyrojí švédští rejtaři.

Během švédského tažení českými zeměmi byla větší část švédské armády tvořena jezdectvem. Právě pro vedení tzv. malé války, při které bylo hlavním cílem civilní obyvatelstvo a zásoby, vyhovovalo jezdectvo nejvíce. Rychlost přesunů, možnost transportu nákladu a bojová efektivita jezdectvo přímo předurčovala k tomuto druhu akcí. Ale ani pěchota nezůstávala pozadu. Došlo i na Erdhartovu kompanii. Úkol byl jednoduchý – vynutit kontribuce od obyvatelstva a případně si vzít násilím vše, co je potřeba. Od vrchního velení měli ke všemu volnou ruku.

Statek

Po bitvě u Jankova panovala mezi vojáky zvláštní nálada. Obecně se vědělo, že vítězí a tažení je úspěšné. Jenže tempo pochodu bylo neúprosné, zásoby malé a každý velící důstojník chtěl radši zásobování podpořit kontribucemi než vlastními penězi. Nebyl vůbec čas v klidu se zotavit ze zimního tažení a vyčerpaní vojáci s nedostatkem zásob jsou pohromou i přes vysokou morálku získanou vítězstvím.

Georg Erdhart se sotva stihl vzpamatovat z hrůz po bitvě u Jankova a už na svém místě v kompanii pochodoval spolu s ostatními dál. Obrovské mentální vypětí z okamžiků v bitvě a po bitvě musel každý jednotlivý voják – ať už prostý mušketýr, nebo důstojník na koni – v sobě rozpustit a chytnout se toho, co všichni důvěrně znali. Pochod a tažení vpřed k cíli. Až po večerech a ve volných chvílích si vojáci mezi sebou vyměňovali zážitky a skládali si celkový obrázek toho, co vlastně prožili.

Ne všichni se k regimentu a kompanii vrátili. Někteří jako poručík Mörner už nebyli schopni další služby v armádě. Někteří leželi se zraněními či nemocemi po posádkách a kvartýrech. Někteří se prostě vypařili. A místo nich se objevily nové tváře. Zajatci, co se přidali ke Švédům, i nově naverbovaní vojáci.

Mnoho nových tváří nikomu náladu příliš nevylepšilo a pro Erdharta bylo úlevou, když se celý regiment rozpustil do kompanií, které táhly za samostatnými úkoly. Celá armáda musela pokrýt dost velké území východních Čech. Každý den se skupiny jezdců rozjížděly na všechny strany a nikdo nezahálel.

Erdhart se s takovou válkou už setkal. Věděl, že armáda žije vždy z kraje, kterým se pohybuje, a sám se účastnil různých zásobovacích výprav. Mohutně se všemi kolem sebe oslavil, když se z dobyté Jihlavy mezi vojáky dostaly zásoby piva, vína a jídla.

Toho dne 13. března vzali jsme útokem Iglau, nikdo by nevěřil kolik sudů s vínem a pivem jsme odsud odvezli. A po 3 dny se i ten poslední knecht dobře poměl.

Všichni vojáci chápali rozdíl mezi příležitostným pleněním a organizovaným vymáháním zásob na obyvatelstvu. Ne všichni ho ale respektovali. I Erdhart byl svědkem příležitostných krutostí na obyčejných lidech, zapalování domů a plundrování všeho v dosahu. Nebyl žádný svatoušek a všeobecné nadšení z kořistění se ho párkrát za jeho život v armádě chytlo taky. Bylo jednoduché podlehnout davovému nadšení z možnosti se obohatit. Možná záměrně, možná nevědomky se do toho ale nepustil s takovou vervou jako ostatní. Měl trpké zkušenosti, že ti nejhorlivější kořistníci buďto u armády dlouho nevydrží, anebo s nimi dříve či později dojde důstojnictvu trpělivost a v jednom zátahu všichni ozdobí větve stromů na provazech. Ani k jedné sortě nechtěl Erdhart patřit, a tak se mu většinou to nadšené divoké plundrování dařilo prostě ignorovat.

V okamžiku, když se lid bránil a kontribuce neodváděl, všechno se změnilo. Sami důstojníci, kteří divokému plundrování bránili, dávali rozkazy k plenění, vypalování a násilí. A tak bylo řádění oficiálně posvěceno rozkazem, ze zločinu se stala opět válka a každý se těšil, že si přijde na nějakou tu kořist. Kompanie se u této činnosti střídaly, a i když to byla práce hlavně pro jezdectvo, zapojovala se i pěchota.

Tvrdá odplata za nevyplácení kontribucí dopadla i na statek mezi Jihlavou a Brtnicí. Tato oblast sice nesla tíhu válečných kontribucí pro císařskou armádu, ale oproti válkou zdevastovaným územím na severu Německa a Saska tady bylo ještě odkud brát. A Švédové potřebovali opravdu hodně zásob pro celé tažení. Na Erdhartovu kompanii přišla řada s drsným vymáháním kontribucí. Stránky Erdhartova deníku ale o celé události nic moc nevypovídají. Od této činnosti stejně jako od boje bylo nejjednodušší se ve vlastní mysli distancovat a upínat se jen k výsledku.

Dne 12. dubna jsme přitáhli k Pirnitz. Byli jsme v takové náladě a dostávali jsme takové rozkazy, že jsme chodili po statcích a brali vše co nebylo přibité… Z jednoho stavení odnesl jsem si 2 pěkné lněné ubrusy, prádlo a pár tolarů.

Bylo dopoledne a slunce se schovávalo za těžkými mraky, když se ke statku přibližovala ani ne stovka mužů. Vedl je poručík z jiného regimentu jako náhrada za padlého Mörnera. Muži přesně věděli, co je čeká. Místní kraj nedodával, co od něj bylo opakovaně požadováno, a tak si šli vzít, co bylo potřeba. Každému bylo jasné, že poberou, co půjde.

Osazenstvo statku vědělo o blížícím se vojsku už v předstihu. Táhnoucí postupující vojsko před sebou hnalo nejrůznější existence – různé dezertéry, vlastní i nepřátelské a uprchlíky. Před samotným vojskem pak ještě vždy jezdily předsunuté hlídky a pohyb často kontrolovaly naopak hlídky druhé strany. Někdy tyto hlídky neměly ani ráz pravidelné armády, ale byla to různá sebranka. Nejčastěji to byli jezdci, kteří se na podobná dobrodružství specializovali.

A tak jednou kolem statku procválala skupina chorvatských jezdců, kteří sloužili v císařské armádě. Když si k sobě lámanou němčinou zavolali statkáře, barvitě mu vylíčili veškeré novinky o prohrané bitvě, vypálených městech a že se Švédové blíží i sem a že tu během jednoho dne budou a že se mstí kraji za nedodávané kontribuce. Na statku vypukla panika, jenže opustit celé hospodářství nebylo jen tak. Nějaké velké přesuny už nebylo možné stihnout, a tak statkář nařídil to nejcennější naložit do vozu a s tím odjel pryč. Většina služebnictva se rozprchla do lesů a do okolí k příbuzným a doufala, že se vojsko jen přežene. Na statku tak zůstal jen šafář s manželkou a pár čeledínů, kteří zaháněli hospodářská zvířata do lesů.

Netrvalo dlouho a na obzoru se objevily postavy v řadách za sebou. Nebyla v tom žádná vojenská hrdost. Jen formace mužů, kteří jdou udělat svoji práci a naplnit si kapsy. První ke statku přišel bubeník a do zdánlivě prázdného dvora vyhlásil oficiálně, že za neodvádění kontribucí následuje jejich vymáhání. Osazenstvo na něj bázlivě koukalo zpoza okenic. Sotva domluvil, do statku se vřítili vojáci.

Chvíli to vypadalo, že se čeládka ze statku vzmůže na zoufalý odpor. Na každém statku byla již od 16. století nějaká výzbroj. Pár palných zbraní, možná i kyrys a helma a nějaké další zbraně. Čeledíni sice neměli ke statku příliš vřelý vztah a po cizím majetku jim nic nebylo, ale bylo to místo, kde se uživili, a kromě toho nechtěli umřít rukou nějakého rejtara. Ze statku se ozvalo pár výstřelů, ale postupující veterány to nemohlo rozházet. Nakonec pár ran z mušket obyčejné kluky z vesnice přesvědčilo o tom, že nemá cenu vzdorovat, a tak někteří vzali nohy na ramena a někteří se snažili poschovávat, kde to šlo. Jediné, co ještě stačili, bylo zabarikádovat hlavní dveře do stavení.

Za pár chvil už byl dvorek plný vojáků. Pár z nich popadlo lavici, co stála u dveří, a s rozběhem dveře i s barikádou vyrazili. Dva čeledíni, co se strachy třásli ve světnici, skončili posekaní na zemi.  Nakonec ze stavení vyvlekli i nešťastně hořekujícího šafáře, který se musel dívat, jak odvádějí zvířata, která nestihli odehnat do lesů, a jak vojáci berou veškerou píci a zásoby.

Šafář lomil rukama, spílal Kristu a křesťanské lásce, ale nakonec mu to nepomohlo. Dostal ránu na plocho mečem do hlavy a sesunul se k zemi.

V ještě větším nebezpečí byla šafářka Jarmila. Byla mladá a pohledná. Šafář se po smrti první manželky znovu oženil s mladou dívkou z nedaleké vsi a ta si na statku dokázala sjednat pořádek. Jenže tohle nebylo každodenní sekýrování několika děveček, po celou dobu řádění se Jarmile dařilo před vojáky schovávat. Když pak slyšela, že se probili do stavení, doufala, že se jí podaří nepozorovaně a rychle prosmýknout do stodoly a někde se ve velkém tmavém prostoru ukrýt. Pro svůj plán si ale vybrala ten nejhorší možný okamžik a najednou stála tváří v tvář dvěma překvapeným vojákům, kteří už měli statek za liduprázdný.

Matthias byl Němec z Chojnic a ke Švédům se přidal až po dánském tažení, o moc déle než Erdhart v kompanii tedy nebyl. Suverénně vtrhnul do statku a do malého kufru začal rvát všechno cenné, co mu přišlo pod ruku. Zatímco ostatní odnášeli zásoby, potraviny a věci denní potřeby, Matthias narval do kufru zapomenuté cínové nádobí, stříbrný příbor a zdobený opasek. A najednou přesně věděl, čím by mu statek mohl ještě posloužit.

Jarmile se podařilo uskočit rukám, co po ní chmátly, a utéct směrem k seníku. Odjakživa se bála výšek a na vysoký seník by ji po žebříku nikdo za normálních okolností nedostal. Tady šlo ale o život i důstojnost. Když v panické hrůze stoupala po žebříku, cítila, jak se po ní vojáci sápou a tahají ji za sukně. Z posledních sil se vyhoupla nahoru, žebřík za sebou rychle skopla. Plná strachu a bezmocnosti se schoulila za hromadu sena a snažila se nevydat ani sebemenší zvuk.

Nakonec bylo oběma vojákům nešťastné děvče jedno. Ze dvora už se začaly ozývat rozkazy k organizování kořisti a dalšího postupu. Oba si ze statku odnášeli nemálo věcí a nechtěli, aby si v jejich nepřítomnosti jejich kořist rozdělili ostatní. A tak se oba zasmáli a na smrt vystrašenou Jarmilu nechali být. Na své si mohli přijít kterýkoli večer, a když budou šikovní, tak i zadarmo.

Nakonec statek začal hořet. Z vojáků ho nikdo vědomě nepodpálil, ale zabránit se tomu zrovna nesnažili. Snad za to mohla převrhnutá svíce, odhozený kousek doutnáku nebo jiný následek řádění vojáků.

Kompanie nakonec po poledni táhla dál a ještě dlouho bylo vidět mohutný sloup šedého kouře, který se táhl k nebesům.

Kontribuce, plenění, kořistění a vše mezi tím

Právě scény řádící a plenící soldatesky hned vyvstanou na mysl, pokud se řekne třicetiletá válka. Drsný způsob obživy vojáků sloužil jako námět obrazů a rytin už přímo během konfliktu.

Třicetiletá válka přinesla nebývalou míru utrpení pro civilní obyvatelstvo. Svým geografickým rozsahem, délkou trvání i tím, že probíhala na vrcholu žoldnéřského systému, způsobila hospodářský propad, a tím přímo i nepřímo obrovské ztráty na životech mezi běžnou populací v zasažených zemích. Nejednalo se jen o působení nepřátelských armád. V konečném důsledku bylo poddaným jedno, jestli odvádí kontribuce vlastní nebo nepřátelské armádě. Od nepřátel mohli čekat plenění, od vlastních rozsáhlé exekuce.

Mnoho českých a moravských měst mělo během švédských tažení v roce 1643, 1645 i později se švédskou armádou děsivou zkušenost. Množství hradů a pevností mají ve své historii poznámku „A roku 1643 / 1645 / 1647 byl hrad / pevnost vypleněn/a či vypálen/a Švédy.“ Švédské řádění v Čechách a na Moravě v roce 1645 se hluboce zapsalo i do demografického a geografického vývoje českých zemí – populace se zmenšila a mnoho obydlených míst zaniklo.

Ne že by se císařští vojáci nedokázali také důkladně vyřádit na domácím obyvatelstvu, nejeden list z té doby si na počínání císařské soldatesky stěžoval stejnou měrou jako na švédské dobyvatele.

Hlavním nástrojem pro získávání zásob a peněz pro armádu bylo vybírání tzv. kontribucí. Jednalo se o svým způsobem legální nárok na platbu (peněžitou či v naturáliích) pro armádu. Nepřátelské vojsko, které si určité území podmanilo, mělo ze své pozice okupanta právo na vymáhání kontribucí.

A tak například 22. března švédští kvartýrmistři žádali v Lipnici kontribuce 6.000 říšských tolarů. Částka byla odůvodněna potřebou vydržování třech regimentů. Obvykle se hodnota požadovaných kontribucí pohybovala mezi 1.500 a 6.000 říšských tolarů, ale částky bývaly i mnohem větší. Města a panství se také všemožně snažila celkovou částku kontribucí snížit jednáním anebo úplatky.

Co vlastně znamenala taková hromada peněz v cenových poměrech třicetileté války? Pro základní představu denní porce jídla odpovídala zhruba 9 krejcarům. 1 říšský tolar měl hodnotu 90 krejcarů. Pro velmi hrubou představu tedy za takových 6.000 říšských tolarů bylo možné pořídit 60.0000 porcí jídla. Prostému mušketýrovi náležel žold 6 zlatých, což odpovídalo zhruba 4 říšským tolarům. A tak požadovaná částka odpovídala žoldu 1.500 mušketýrů. Avšak důstojníci měli žold podstatně vyšší. Početnost jednotlivých regimentů se také pohybovala okolo 600 vojáků. Jedna kontribuce tedy nemohla sama o sobě držet vojsko na nohou ani měsíc, ale švédská armáda požadovala kontribuce všude, kam přitáhla.

Systém kontribucí byl do značné míry pevně dán. Do města dorazil určený důstojník, který nesl patent, ve kterém byla stanovena míra požadovaných kontribucí a den, do kdy mají být odevzdány. Časový limit dával zástupcům měst určitý prostor k jednání. Prvním krokem tak často bylo obrátit se na své pány – českou komoru – pro informace, jak se postavit ke švédským požadavkům. Pokud nebyly kontribuce odváděny, přišla odplata. Vypalování vesnic, drancování a kvartýrování vojska proti vůli obyvatel. A nebohá města měla malou naději, že by se ubránila švédské přesile.

Zatímco v prvních letech švédských vpádů, například během tažení generála Bannera v roce 1639, si města ještě troufla klást vyjednávací odpor. Trvalo tři měsíce, než švédská armáda sáhla k násilné pohrůžce vypálením několika stavení náležících k městu. V roce 1645 byla ale situace odlišná a dost se přitvrzovalo. Švédské síly pod Torstenssonem se nedržely zpátky. Polní maršál, zničený špatným zdravotním stavem a proslulý svou tvrdostí, vojáky nikdy moc nebrzdil. Kořistění na území nepřítele pro něj bylo zcela legitimním strategickým prvkem při vedení války.

Na řadu přišel tak kromě systému kontribucí i další způsob, jak se mohli obzvláště prostí vojáci na dobytém území přiživit – kořistění a plundrování.

Nejvíce tím trpěli obyvatelé dobytých měst. Panovala určitá přímá úměra mezi délkou obléhání a statečností obrany a brutalitou následného drancování. Jako nejtypičtější příklad by mohlo sloužit vydrancování Magdeburgu 20. května 1631 císařskými vojsky a vojsky katolické ligy. Na události, která vstoupila do dějin jako Magdeburská svatba a při které lehlo popelem téměř celé město a přežila pouze šestina populace, se významně podílel fakt, že císařští vojáci nedostali dlouho žold a během dvou měsíců trvajícího obléhání utrpěli značné ztráty. Když bylo město konečně dobyto, rozzuřila se pohroma. Císařští bezohledně zabíjeli a brali všechno, co jim přišlo pod ruku.

Kořistění je davová záležitost a vůle davu nakonec strhne všechny. Davová psychóza často otevřela průchod nejdivočejším niterným pochodům. Poté vznikaly záznamy o znásilňování, mučení a vraždění ze strany rabujících vojáků.

O to horší bylo, že pro vojáky bylo kořistění někdy jediným způsobem obstarání si základních životních potřeb, zásob bylo během tažení vojska vždy nedostatek.

O tom jak vypadalo plenění vojáků z pohledu civilního obyvatelstva píše Johannes "Hans" Heberle, švec z Neenstetten, který patřil ke svobodnému říšskému městu Ulm. Do zdejší oblasti se roku 1634 dostali švédští vojáci a celý kraj vyplenili.

…A poté na nás vpadli a vyplundrovali nás všechny. Brali koně a dobytek, chléb, mouku, sůl, sádlo, sukno i plátno, oblečení a všechen náš chudobný majetek. Hrubě bili lidi, stříleli a bodali do nich, několik bylo k smrti ubito.

Žádné město nebylo dost silné, aby jim mohlo vzdorovat, i když jich to pár zkusilo, nakonec se to pro ně v nedobré obrátilo. Já také zúčastnil jsem se podobné věci ve Weidenstettenu, ale skončilo to pro nás špatně i když jsme je držely zpátky po dva dny a odvrátili několik opovážlivých skupin nájezdníků. Všechen dobytek a koně shromáždili jsme u kostela a všechen náš drobný majetek jsme dali do kaple. Ale nepomohlo to. A protože jsme se bránili po dlouhý čas, zapálili město takže shořelo pět domů a pět stodol. Když tohle se stalo, naše věc byla ztracena. Každý muž odhodil zbraň a běžel se postarat o vlastní věci. Po té jezdectvo, několik stovek jich bylo, přišlo do města a plundrovalo, kradlo a bralo pryč vše co pobrali a vzali s sebou všechny koně a dobytek, co dokázali chytit, takže jen pár koní a dobytka zůstalo v našem kraji. A to se stalo ve Weidenstettenu desátého dne srpna…

Rabování se neúčastnili pouze vojáci, ale i jejich partnerky. Oblečení, obvazy a další drobná výbava byly pro vojáky nenahraditelnými životními potřebami a jejich partnerky přesně věděly, po čem se dívat a co ukořistit, aby byl život vojenské rodiny snesitelnější. Měšťanské ložní prádlo a ubrusy byly z kvalitního lnu a takový len se pak dal použít nejen na prostěradlo a obvazy, ale třeba i na novou košili. Pro běžného vojáka měly tyto základní věci mnohem větší hodnotu než třeba zlatý svícen. Na tomto úryvku z Hagendorfova deníku je i patrné, jaký postoj ke kořistění vojáci měli. Brali ho jako hotovou věc, jako součást svého vojenského života. I když nad zkázou města se podivil i sám Hagendorf.

Přesto však jsem byl hluboce zarmoucen, že město shořelo tak strašlivě, jednak na účet krásy toho města a také protože to byla moje domovina.

Na jiném místě a v jiném čase se Hagendorf ve svém deníku opět radoval nad ukořistěným lnem. Textilní materiály byly důležité, protože oblečení v polních podmínkách nevydrželo věčně. Proto například i Švédové v roce 1645 nabízeli kutnohorským měšťanům, že jim odpustí část kontribucí, pokud dodají větší množství kvalitního sukna.

Neznamená to však, že by si vojáci při kořistění cenností nevšímali. Vzhledem k tomu, že žold byl nízký a často nepravidelně vyplácený, byla jakákoli jiná možnost obstarání si peněz velmi vítaná.

V některých situacích bylo svévolné kořistění tvrdě postihováno. Svědčí o tom například generální rozkaz císařské armády z 1. srpna roku 1641.

Klení bude postihováno napoprvé dle vlastního uvážení příslušné autority; poté je možné trestat smrtí. Ukrást krávu či koně tajně či pod pohrůžkou bude bez soudu a vyšetřování a bez milosti trestáno oběšením. Jestliže někdo je v držení ukradených koní a nemůže dokázat, odkud byli tito zakoupeni, bude potrestán, jako by byl on jejich zlodějem. Kdokoli špatně se chovat bude, trýznit či mučit civilní osobu nebo bude na kohokoli po cestách útočit, zaplatí za to životem.

Takováto nařízení však platila hlavně pro vojáky na domácí půdě nebo na obyvatelstvo chráněné Salvou Guardií či pokud to bylo přísně zakázáno (např. ze strategického či diplomatického důvodu).

V případě nepřátelského prostředí bylo kořistění jen dalším způsobem vedení boje.

Statek blízko Brtnice se stal obětí exemplárního potrestání „ohněm a mečem“ za neplacení kontribucí v kraji. Hospodářská zvířata, píce a zrno bylo odvezeno ke zbytku armády. Cennosti a drobná kořist pak obohatila kompanii, se kterou George Erdhart táhl na Vídeň. Sám Erdhart si odnesl dost na novou košili a zbytek poslal své ženě.

Na jaře roku 1645 byli ještě švédští vojáci a její vrchní velitel Torstensson přes všechny problémy pány situace. Armáda se rychle tlačila k Vídni a v jejích stopách zůstávala dobytá města, vypleněné statky a všeobecná zkáza.

Za celý kolektiv bychom rádi poděkovali Souboru Lidových staveb v Rymicích, za laskavé poskytnutí prostorů se zázemím. A určitě Vám všem, kteří jste ještě neměli tu příležitost, návštěvu malebné obce Rymice a tamějšího skanzenu velmi doporučujeme.