II. Životní změny

V další epizodě prožije Georg Erdhart osudový zvrat, který stojí na počátku jeho dalšího dobrodružství.

Kapitola II. Životní změny

„V tomto roce 1644, hned na začátku, přišel jsem při požáru o všechno. Nechal jsem se znovu naverbovat“

Ještě před tím, než Erdhart poznal Řeka a další řadu spolubojovníků, byl jeho život na nějaký čas zcela obyčejný. Tytam byly roky, kdy v císařské armádě jako seržant táhnul proti Švédům.

Nakonec z armády odešel a usadil se. Měl ženu a rodinu. Proč se nevrátil do rodného města? Ke zbytku rodiny? Nikdy nad tím asi ani neuvažoval. Jeho vazby s civilním životem byly dávno přetrhány. Už to nebyl ten samý Georg, který se z mladické nerozvážnosti a z touhy po dobrodružství rozhodl podlehnout verbířským slibům. Uplynulo téměř dvacet let. Teď měl nový život a vlastní rodinu a vlastní vyhlídky na budoucnost. Z víru vojenského života se vrátil do poklidných usedlých dní. Nic ale netrvá věčně.

Osud ho nakonec zavál na počátku roku 1643 až k městečku Aschach na Dunaji. Dunaj byla důležitá dopravní tepna a ani válka nezastavila bárky a velké říční čluny proudící oběma směry. Navíc se v Aschachu čluny vyráběly a řeka tu přinášela mnohým lidem obživu. Zboží pravda bylo někdy méně a někdy se ceny měnily tak, že uspět v tomto podnikání nebylo nic jednoduchého, ale Erdhart se jakž takž držel.

Než přišla zima roku 1643 a s ní zásadní obrat v Georgově životě. Zimní období bylo vhodné pro údržbu a plavidla se vytahovala na břeh. Pak následovaly opravy trupu a sešívání plachet. V téhle činnosti měl Georg z dávných let dobrou průpravu krejčovského synka, a tak si opravou plachet pro ostatní přivydělával. Nakonec se trupy člunů znova a opakovaně dehtovaly a natíraly. Právě při dehtování došlo ale k nehodě. Georg by se zapřísáhl, že ani nevěděl, jak k tomu došlo, ale trup jeho lodi najednou zachvátil oheň. Celý středobod Erdhartova podnikání mu před očima skončil v plamenech.

Ze dne na den se Erdhart ocitl zoufalý a v tíživé situaci.  Nemohl si dovolit zase na začátku sezóny rozběhnout své skromné podnikání znovu, na to už mu peněz mnoho nezbývalo. Finance se krátily každým dnem, a i když sem tam se nějaká ta práce pro šikovného vysloužilce našla, nemohlo to takhle jít dál. Naděje, že uživí ženu a dítě byla malá. Georg se cítil v koncích.

A znovu do armády

Zvláštní novina ho zastihla z nenadání ve stejný den, kdy prodával vše, co mu po říčním člunu zůstalo. K nedalekému hostinci přitáhli vojáci. Georg měl prabídnou náladu, ale byl zvědavý. Povídalo se, že císařská armáda potáhne proti Švédovi někam na sever a že to bude velkolepé tažení proti nepříteli.

Byl konec roku 1643 a daleko na severu se schylovalo k dalšímu konfliktu. Švédský generál Lennart Torstensson se ještě stihnul na podzim stáhnout z českých zemí a z území Svaté říše římské jen proto, aby mohl napadnout Dánsko – jednoho z hlavních švédských protivníků. Jeden boj ještě ani neskončil a ve vzduchu už bylo zase cítit napětí. Bylo přeci jasné, že tohle musí dopadnout dalším pokračováním války a že Švédům je třeba vpadnout do zad. Císař Ferdinand III. začal tažení plánovat v únoru 1644. Krátkou přestávku od švédského náporu všichni v císařské armádě rádi využili, aby dali do pořádku své regimenty.

Georg přemýšlel a vzpomínal, že takové tažení sice není ideální místo pro rodinu, ale na druhé straně on vojenské řemeslo i všechny útrapy co přináší dobře znal. Doby, kdy ani nevěděl, za jaký konec držet mušketu byly ty tam a sám věděl, že když se člověk trochu snaží, nějaké peníze se vždycky najdou, i kdyby žold nebyl. Je to sice velké riziko a ještě po letech ho cukalo rameno na místě, kde se mu otřela letící střela o záda, ale také by to bylo východisko ze situace, kterou osud Georgovi nachystal.

A s těmito myšlenkami přišel až k hostinci. Tady už to vřelo pro Erdharta povědomým ruchem. Skupinky vojáků postávaly a posedávaly kde se dalo. Do přístavu přitáhl se vší parádou verbíř. S mušketýry, bubeníkem, zavazadly a patentem na verbování v ruce, chtěl ještě posbírat nějaké zájemce, aby se pak dostal včas k regimentu.

Verbíř se jmenoval Bartolomeo Fraccaro.  Sám do armády vstoupil, když mu bylo 25 let. Psal se rok 1635 a parmský vévoda Odoardo Farnese organizoval armádu, která měla s vydatnou pomocí Francie zkusit vytlačit španělskou moc ze severní Itálie. Verbování pro tento odvážný podnik se rozjelo na plné obrátky. Bartolomeo byl prostý dělník a v armádě viděl šanci na nový bohatý život. Možná trochu slyšel na udatný boj proti věčnému nepříteli – všude vlezlým Španělům, ale ta hmotná stránka věci cinkající penězi pro něj byla důležitější. Jako silný a vysoký chlap začal svoji kariéru jako pikenýr.

Čekaly ho zvláštní roky. Z neúspěšného tažení parmského vévody dezertoval, aby pak několikrát riskoval a na oko se snažil přidal k různým táhnoucím kompaniím nezávisle na tom, k jaké straně patřily. Během tažení byl mužů vždy nedostatek, takže za finanční odměnu byli nabíráni dobrovolníci. Běžná praxe ale byla taková, že pár „dobrovolníků“ vždy uteklo i s vyplacenými penězi a jen tak se proplétali životem dál. Bartolomeo tuto nebezpečnou obživu chvíli provozoval, ale nakonec se dostal do jednoho z habsburských regimentů mezi pár krajanů a tam už zůstal. Vyšplhal se až na pikenýrského desátníka a mezi spolubojovníky byl velmi oblíbený. I sám Georg na něj vzpomínal vlastně v dobrém.

„Se seržantem Fracaro a dalšími, týden před nedělí velikonoční, dobře jsme se s vínem pobavili až nás pár ze židlí spadlo“

Jeho veselé nálady, obratného jazyka a příjemného vystupování si brzo všimnul jeden z kapitánů a tehdy se Bartolomeova kariéra odpíchla od země. Začal totiž sám pro regiment verbovat dobrovolníky a stal se verbířem.

Sám si ale moc dobře uvědomoval, jak nejistý a nebezpečný podnik armáda je. A čím víc mužů přesvědčil, ať se upíšou službě, tím více ho přepadaly chmurné nálady. Z nich byla ale vždy jednoduchá cesta ven, a tak se alkohol stal Bartolomeovým dobrým druhem.

Právě díky alkoholu pomáhal zlomit poslední zábrany váhavců a vínem dodával kuráž a postrkoval tam, kde bylo ještě třeba trochu zatlačit. Ten den v hostinci nedaleko Aschachu to nebylo jiné. Náhoda přivála do skoro prázdné putyky dva nádeníky, kteří jasně vypadali, že sem nepatří.

Mezitím venku postávali ostražitě mušketýři, kteří se těšili až celý tenhle podnik bude za nimi, oni shrábnou nějaký ten příplatek a pak na chvíli zapadnou do rutiny všedních dnů v kvartýrech.

Naverbovanci z hostince

Zrovna když chtěl Georg projít jen tak kolem toho všeho, ze dveří hostince doslova vypadla pestrá skupinka. Vedl ji vysoký pohledný a dobře oblečený seržant a za ním se ze dveří vysypali dva statní mládenci. Venku už na ně čekal bubeník a pár mušketýrů jako stráž. Aby náhodou mládence nenapadlo se hned zdekovat. Erdhart podobný výjev neviděl rozhodně poprvé. Sám měl jednou službu hlídání stádečka čerstvě naverbovaných hochů. Seržant, tedy verbíř Fracaro, už pomalu začal opouštět roli hodného, sliby přetékajícího strýčka a začal komandovat všechny do tvaru a k odchodu. Erdhart se ještě jednou zamyslel a z jiskry myšlenky se stal brzo skutek.

Erdhart se dal se seržantem do řeči. Když se takhle potkají dva vojáci, netrvá to vůbec dlouho, než se vzájemně prokouknou. A Bartolomeo zkušeným okem viděl, že Georg má do kapsy hluboko a nedostatek práce přes zimu mu dělá vrásky na čele. V hlavě mu taky proběhla myšlenka, že přivedení už zkušeného vojáka by mohlo hodit i o nějakou odměnu navíc. Přeci jen se mu zatím upisovali samí zelenáči. A tak Bartolomeo neváhal a zády ke zbytku verbovací výpravy vtiskl Georgovi do ruky nějaký ten drobný navíc, jen tak mezi druhy od vojenského řemesla.

Drobné do ruky

Erdhart se brzy s těma dvěma mladíky – novými naverbovanci seznámil. Neměl k nim zpočátku velkou důvěru. Tváře nepoznamenané těžkostmi v poli a zářící na všechny strany životem někde na statku nebo v městské dílně prozrazovaly, že nikdo z nich neví, k čemu se vlastně upsali. Možná proto na ně Georg působil nejdřív zapškle a podivně. Jenže cesta na shromaždiště byla dlouhá a brzy se všichni dali do řeči.

Richard, mladší z obou naverbovanců, se živil jako pomocník tesaře. Pro mladého muže ale byla práce jen špatně placenou rutinou. Toužil v životě po něčem víc. Ale pocházel z chudé rodiny z mnoha sourozenců a naděje na lepší život pro něj dlouho byla jen fantazií. Jednoho dne ale byli spolu s dalšími tesaři zaplaceni, aby pomáhali při stavbě nového domu. Novým majitelem byl wachtmaistr u jezdectva a Richard se přimotal k odposlechnutí konverzace mezi ním a jakousi návštěvou. Z toho, co slyšel si odnesl fakt, že armáda byla sice drsné místo, protože rozhovor se nejednou stočil na padlé druhy, ale také místo, kde každý může přijít k penězům, protože když se oba muži začali bavit o penězích, padaly takové částky, které si Richard ani nedokázal představit. Netrvalo dlouho a Richard odešel z rodného domu s rozhodnutím, že se nechá naverbovat. Pár dní to trvalo, ale podle povídaček lidí okolo cesty brzo vystopoval verbovací skupinu seržanta Bartolomea. Náhoda tomu chtěla, že ho dostihl ve stejný den jako Erdhart.

Druhým z nových Goergových druhů ve zbrani byl nádeník Peter. Chlap jako hora, který v každém vzbuzoval respekt, sám si byl svými schopnostmi tak jistý, že ho omrzelo povalovat v rukou drobné. Navíc ho jeho vzpurná a někdy až arogantní povaha přiváděla do problému. Statek, na kterém pracoval se potýkal s neúrodnými roky a když Peter naposledy dostával výplatu od statkáře a bylo to méně než obvykle, Peter se neudržel a ze vzteku zbil statkáře násadou od koštěte. Události nabraly rychlý spád a Peter ze statku odešel. Chvíli se protloukal nádeničinou, jak jen mohl, ale nestačilo to. Vcházel do hostince zrovna ve chvíli, kdy už tam byl verbíř Bartolomeo pohodlně usazený. Slova o slávě a zbohatnutí ve vojenské službě zastihla Petera sice nepřipraveného, ale stačilo pár pohárů vína, aby ho napadlo, kde mu bude nejlépe. Půjde do služby a tam se budou otáčet úplně jiné peníze. A kdo ví? Třeba si vybojuje slávu a už o něm nikdo nebude mluvit jako o nějakém ubohém nádeníkovi. Příležitost se mu naskytla, tak proč ji nevyužít.

Pochod na mustrplac

Žoldnéři

Podobné příběhy by mohly vyprávět téměř nekonečné řady mužů bojujících v různých konfliktech 1. poloviny 17. století.  A většina z nich se vojenského řemesla chopila dobrovolně. Vojska tvořili žoldnéři. Žoldnéř byl člověk, který se z vlastní vůle upíše k vojenské službě na určitý čas a tuto službu vykonává za úplatu – žold. Neřídí se zpravidla příslušností k žádnému národu či straně, ale nabízí své služby komukoli a třeba i soupeřícím stranám. Ani Erdhart nebyl výjimkou. Vždyť v roce 1625 vstupoval do protestantské sedmihradské armády, aby nakonec skončil v armádě císařské, se kterou prožil dlouhé roky, ale kterou taky nakonec v některém z dalších dílů vymění za jiné působiště.

Naše hlavní inspirace Peter Hagendorf také dvakrát změnil strany a v dochovaných příbězích skutečných válečníků téměř nikdo z nich celou svoji vojenskou kariéru nestrávil u jednoho „zaměstnavatele“.  Žoldnéři ale byli obyčejní lidé. Běžní muži, kteří ničím, snad až na výjimky, nijak nevybočovali. I všechny tři výše zmíněné postavy sdílejí řadu věcí, které se vážou k jejich vstupu do služby v armádě.

V první řadě to byl věk. Richardovi, Peterovi i seržantu Bartolomeovi bylo během vstupu do armády mezi 18–25 lety. Byl to věk zcela obvyklý a většina vojáků spadala do věkového rozpětí 15–29 let. Oficiálně mohli do armády vstoupit chlapci zhruba okolo 15 let věku, ale najdou se i mladší výjimky. Podobné je to i na druhé straně věkové stupnice. Tehdejšími zvyky byl voják považován už za příliš starého od věku 46 let. Ale v armádách sloužilo mnoho můžu do 60 let věku. A i zde je možné najít zajímavé extrémy. Jeden z protokolů se vzbouřenými vojáky španělské armády ve Flandrech ukazuje, že v kompanii španělských vzbouřenců byl i sedmdesátiletý a osmdesátiletý voják!

Dalším typickým rysem žoldnéřského řemesla bylo, že jednotliví vojáci pocházeli z celé Evropy. Sám Erdhart pochází z Košic. Oproti tomu dvě postavy minulého dílu nešťastný Řek i desátník Hanz pocházeli z jiných oblastí a kultur. Seržant Bartolomeo je Ital a Richard s Peterem jsou Němci. Takto pestré národnostní složení bylo vcelku běžné na všech stranách konfliktu.

Nejčastěji pocházeli vojáci přímo z oblastí, kde se bojovalo. Velmi se na tom podepsal fakt, že vojenská tažení lokalitu vysávala z veškerých zásob. Nebylo to jen drancování, ale i regulérní rekvírování. Pro nebohé usedlé obyvatelstvo v tom ale nebyl žádný rozdíl. Táhnoucí armády s sebou nesly problémy a mnozí se raději přidali, než aby trpěli.

Velké zastoupení měli pak vojáci podle jednotlivých bojujících stran. I když v raném novověku neexistovalo národní cítění, jak ho známe dnes, tedy boj za vlast či národ nebyl úplně tím největším motivátorem. Vzhledem k tomu, kde se geograficky odehrávala hlavní část třicetileté války, byli asi nejpočetněji zastoupeni Němci. I když Německo jako takové ještě neexistovalo, ale souhrnný pojem pro německou „národnost“ ano. Ale jinak se rozlišovalo mezi Šváby, Sasy, Bavory a dalšími.

Zajímavě je to vidět na vývoji původu vojáků v armádě Albrechta z Valdštejna během několika let. V roce 1625 to bylo přibližně 60% Němců, v roce 1627 se tento počet ještě zvedl na 80%, aby se pak v 30. letech vyšplhal na 87%.

Některé oblasti v Evropě byly „vývozem“ žoldnéřů typické. Byly to především hornaté, málo úrodné oblasti, které si nedokázaly poradit s velkým nárůstem populace. První žoldnéřský boom na konci 15. století se objevil ve Švýcarsku, které právě takovou oblastí bylo. V dobách přelomu 16. a 17. století a třicetileté války takovými oblastmi bylo Skotsko a skotská vysočina, Irsko, Gaskoňsko ve Francii, Hornaté oblasti Španělska, sever Itálie a další.

Armády tak byly velmi kosmopolitní uskupení. Jak moc se lze přesvědčit na často udávaném příkladu Bavorského pěchotního regimentu Gila de Haas v roce 1645, který obnášel:

14 Čechů, 43 Burgunďanů, 2 Chorvaty, 18 Dalmatinců, 15 Francouzů, 534 Němců, 26 Řeků, 5 Maďarů, 1 Ira, 218 Italů, 24 Lotrinčanů, 54 Poláků, 2 Skoty, 1 Sicilana, 51 Slovinců, 11 Španělů a 15 Turků. Celkem 1034 mužů.

Původně se regiment mustroval v oblasti na jihu od Mnichova, na poměrně rozlehlé ploše několika městeček (jmenovitě Wesserburg, Rosenhelm, Wellheim, Schongau, Tolz, Landesberg a Friedburg). Sem tedy různé příběhy dovedly tuto pestrou směs jazyků a zemí původu.

Co většinu vojáků spojovalo, byl jejich sociální původ. Značná část vojáků pocházela z venkova. Na vesnici vždy byla početná vrstva obyvatel, kteří se živili, jak mohli. Neměli vlastní pozemky a když, tak malé. Živili se prací na větších hospodářstvích bohatších statkářů jako nádeníci a čeleď. Pro muže z této sociální vrstvy byla obživa tvrdým zápasem. Neúroda nebo náhlé problémy mohly jejich už tak mizivé finance zcela vyčerpat, a proto se není čemu divit, že nemálo z nich si zvolilo cestu vojenského řemesla. Byl to paradox, ale v těchto dobách v představách mnoha mužů znamenala armáda jakousi sociální a ekonomickou stabilitu, na rozdíl od jejich nejisté každodenní obživy.

Co platilo o venkově, platilo i o rozvíjejících se městech. Tradiční historický výklad uváděl venkovské obyvatelstvo jako hlavní zájemce o službu v armádě, ale poslední výzkumy v pramenech ukazují, že až polovina zájemců o službu v armádě pocházela z měst. Již v 16. století se po celé Evropě mohutně vyvíjel městský život. Docházelo k přesunu lidí z venkova do měst za vidinou lepšího zisku a ekonomické jistoty. Rostl tedy počet učedníků a drobných řemeslníků. Jenže města stále nemohla poskytnout tolik pracovních příležitostí, kolik bylo třeba a konkurence byla velká. Rozrůstala se tedy i vrstva městské chudiny, což byla ideální skupina pro službu v armádě.

Běžní vojáci nepocházeli z bohatých vrstev, ale sami chtěli svůj status a finanční příjem povýšit. A právě proto byla hlavní motivací pro vstup do armády vidina finančního zlepšení vlastní situace. Na první pohled se vojákování zdálo snadným zdrojem příjmu a jako takové bylo vykreslováno verbíři po většinu 16. a 17. století.

Bývalo obvyklé, že noví zverbovanci dostávali „zápisné“, v němčině zvané „Handgeld“. Vyplácelo se podle předešlých zkušeností, druhu vojska a dalších faktorů. Celé vyplácení zápisného se stávalo výnosným „businessem“. Jak tomu bylo na počátku třeba u seržanta Bartolomea. Nové naverbovance tak bylo nutné důkladně hlídat, aby se nevytráceli i se zápisným.

Někde dosáhla dezerce v této počáteční fázi vojenské kariéry takových měřítek, že například ve Francii bylo zvykem verbovat více mužů, než bylo reálně potřeba, protože se dopředu počítalo s tím, že část prostě uteče.

Kromě zápisného to byl ale hlavně samotný žold, pro který se upisovali službě v armádě. Tady přicházelo ale trochu zklamání. Pro prostého vojáka byla výše žoldu velmi nízká. Zpravidla si běžný mušketýr nebo pikenýr vydělal, oproti všem slibům verbířů, asi tolik co obyčejný dělník. Drobnou útěchou bylo, že oproti civilnímu životu se na vojáky nevztahovala žádná daňová povinnost ani odvody církvi. Navíc kromě základní sazby žoldu tu byly různé příplatky za strážní službu, přední linii, délku služby apod. Jenže takové příplatky nebyly pravidlem. Velitelé nedisponovali většinou tolika penězi, kolik bylo třeba pro včasné, pravidelné a přesné vyplácení žoldu. Samotná hodnota žoldu také zůstávala po většinu třicetileté války napříč armádami fixní, zatímco ceny potravin a všech dalších každodenních potřeb se mohly dost dramaticky měnit.

Tady přicházelo časté rozčarování. Velitelé nedisponovali většinou tolika penězi, kolik bylo třeba pro včasné, pravidelné a přesné vyplácení žoldu. Samotná hodnota žoldu také nebyla nic výjimečného. Na tehdejší poměry to byl stejný plat, jaký si vydělal běžně pracující dělník. To ovšem za předpokladu, že žold byl vyplácen a byl vyplácen pravidelně.

Vyplaceni kapitanu pri mustrovani

Bylo tu ale ještě jedno lákadlo. A tím byla kořist. Sliby kořisti a získaného bohatství plnily verbířské svádění dost důkladně. Kořistění a plundrování bylo běžnou součástí vojenské profese. V některých případech se sice proti němu snažili velitelé všelijak vystupovat, hlavně aby ochránili civilní obyvatelstvo před neřízeným ilegálním kořistěním soldatesky, aby pak ho mohli díky kontribucím obrat zcela legálně o potřeby pro svá vojska. Někdy bylo kořistění ale povolené. Obzvláště tvrdě se bránící města a opevněná místa stihnul tvrdý osud nezřízeného plundrování, pokud byla konečně dobyta. Právě dobytá města pro vojáky znamenala tučnou kořist. Vojáci brali všechno, od věcí očividných i z dnešního pohledu – jídlo a cennosti, až po věci méně obvyklé. Zvláště ceněné bylo oblečení nebo nezpracované látky a další věci denní potřeby, které ulehčili vojákům v přežívání ze dne na den.

A nakonec zbohatnutí ve vojenské službě nebyla vždy jen pouhá fantazie. Historie zná i jména těch, kteří se vojenskou službou vyšvihli do vrchních pater společnosti a přišli si na pěkné peníze. Takovým byl i Peter Melander, který se jako obyčejný statkářský synek dostal přes svého strýce až k šlechtickému titulu a během pěti let v armádě se z něj stal plukovník a nakonec to později dotáhl až na generál poručíka. Společenský a ekonomický status si pak pojistil výhodným sňatkem. Do šťastného osudu zasáhla až poslední bitva třicetileté války u Zusmarshausenu 17. května 1648, kde byl Melander dvakrát postřelen a svým zraněním podlehl. Do rodové linie tohoto potomka farmářské rodiny ale dnes patří mimo jiné i nizozemská královna Beatrix a švédský král Karel XVI. Nebo též Georg Derfflinger, který se z prostého rakouského venkova dostal do služby ve švédském jezdectvu, kde si vydobyl takovou kariéru, že se stal braniborským polním maršálem. Již ne tak zářných, ale přesto zajímavých příběhů lze ve spletité době třicetileté války nalézt více. Avšak důležitá jsou slova Emerica Crucé, francouzského mnicha, spisovatele a průkopníka míru a mezinárodní politiky z roku 1623: „Za každé dva vojáky, co skrz válku zbohatnou, najdeš jiných padesát, co válkou nezískali nic než rány a nemoci.“

Nelze ale zcela vynechat i jiné, než společensko-ekonomické motivace. V příbězích skutečně žijících účastníků třicetileté války lze vyčíst více než jen touhu po cinkajících penězích. Vidina dobrodružství, oproštění se od svazujícího civilního života a nevázanost byly silnými lákadly pro člověka v 17. století. Raně novověká společnost byla svázána mnoha pravidly a jednotlivé společenské vrstvy na pomyslném žebříčku byly často neprůchozí. Snaha vymanit se ze striktně dané existence chopením se vojenského řemesla přivedla do armády mnoho mužů.

Volání dálav a dobrodružství, krom samotného Georga Erdharta, vyslyšel například i James Turner, slavný skotský profesionální voják, který se v roce 1632 vzdal perspektivní kariéry v církvi, aby vstoupil do armády Gustava II. Adolfa. Roku 1639 se pak vrací do Skotska jako kapitán.  Neméně známý anglický profesionální žoldnéř Sydnam Poyntz utekl z okovů každodenních útrap příručního a učedníka v obchodě. Vydal se do Nizozemí, kde zuřila válka a na různých stranách konfliktu od roku 1625 až do roku 1644 prožil nejedno dobrodružství. Za celou svoji vojenskou kariéru stihl poslat domů do Anglie manželce obří sumu peněz.

Armáda znamenala útěk od předešlého života. Nechtěné či nepohodlné rodinné a manželské svazky a různé podobné maléry bylo možné vyřešit spálením mostů za minulostí a odchodem do armády, která znamenala nový (i když někdy krátký) život. Vstupem do anonymity vojenských řad vyřešil nejeden muž i své problémy se zákonem. Do armády se tak dostávaly i různé kriminální živly – dlužníci, zloději i vrazi. Důstojníci si sice byli vědomi, co takoví problémoví jedinci můžou napáchat na mužstvu a morálce, ale možnost takového kriminálníka odhalit byla takřka nulová.

Tohle všechno dělalo z armády velmi pestré společenství lidí, kde každý měl nějaký ten svůj příběh. Erdharta teď čeká tažení na sever a neslavné obléhání neblaze proslaveného města.  

„Dne 21. ledna vydali jsme se na mustrplac k Pasovu a přes všechny kraje a města až do Pilsen“

Za celý kolektiv bychom rádi poděkovali Muzeu v Cervenom Klastore, a laskavé poskytnutí prostorů se zázemím. A určitě Vám všem, kteří jste ještě neměli tu příležitost, návštěvu této památky velmi doporučujeme.