V roce 1973 byla pořízena edice původního Kriegsbuchu. Dnes je tato edice již velmi obtížně sehnatelná, ale podařilo se mi ulovit jeden výtisk z curyšského antikvariátu.
Samotný Kriegsbuch není striktně uceleným dílem. Nenajdeme tu jasně daný začátek a postupné vrstvení teorií zakončených shrnutím a závěrem. Střídají se témata, styl, a dokonce i jazyk. To, když se mezi většinovou – a nutno dodat docela složitou – němčinu dostanou kusy latinského, francouzského nebo holandského textu.
První část moderní edice je věnována historickému kontextu nizozemských vojenských reforem a okolnostem vzniku Kriegsbuchu. Součástí úvodní části je i rozbor edičních prací na Kriegsbuchu samotném.
A poté následuje již popis antického vojenství z pera Johanna VII. Antické vojenství a jeho studium bylo nedílnou součástí nizozemských reforem. Právě díla jako Tactica Claudia Aeliana, Leonis Imperatoris De Bellico Apparatus Lva IV. a filozofické rozbory římských a řeckých dějin a vojenství filozofa Justa Lipsia tehdejšího profesora na universitě v Leidenu se stali základem pro vlastní výpisky Johanna VII. o antickém vojenském umění a jeho aplikaci do strategie a taktiky přelomu 16. a 17. století.
Navazuje pojednání o individuálním vojenském drilu a povelové technice. Ve stručnosti je zde představena řada povelů pro pěší vojáky, a to rovnou v několika jazycích (němčina, holandština, francouzština, latina, angličtina a skotština.
A spis volně přechází do technik zacházení s mušketou a píkou. Nalezneme tu první verze mušketýrského drilu, jejichž další zpracování vedlo až ke slavnému dílu Jacoba de Gheyna. Johann VII. se pravděpodobně setkal s de Gheynem již v roce 1597 či 1599 při svých návštěvách v Haagu. Johann byl autorem předlohy, kdy na velký arch papíru do kruhu načrtnul jednotlivé fáze nabíjení muškety a přidal k nim odpovídající povely, včetně podrobného popisu.
Dílo se dále vyvíjelo, až 29. května roku 1606 dostal Jacob de Gheyn patent na zpracování budoucího „Cvičení se zbraněmi“. Spis se v této části ale nezaobírá mejen pěchotou, ale je doplněn i rozsáhlou statí na téma cvičení jezdectva.
Po individuálním cvičení vojáků se rozbor přesune k cvičení větších celků. Je zde popsán a náčrtky doplněn způsob otáčení tvarů, zdvojování řad a zástupů i techniky tzv. kontramarše, tedy procházení řadami.
Úvahy a rozbor se dále věnují celým bitevním sestavám. V náčrtcích jsou zde popsán bitevní uspořádání úzkého okruhu nizozemských velitelů, jejich výhody i nevýhody a snaha o dokonalé uspořádání formací v bitvě tak, jak se to stalo pro nizozemskou vojenskou doktrínu typické. Snaha o přiblížení římských triplex acies je zde opakovaně zřejmá.
Válka v Nizozemí byla hlavně zaměřená na obléhání a dobývání opevněných měst. Proto je značná část textů je věnována i umění obléhání a je možné zde nalézt náčrtky různých nástrojů, min a pomůcek pro zdolávání či chránění opevnění.
Kriegsbuch stál na počátku dlouhé linie vojenské teorie kolem nizozemských inovací a poskytl základ nejen již dříve zmíněnému „Cvičení se zbraněmi“ Jacoba de Gheyna ale i dalším stejně zaměřeným textům. Kriegsbuch stanovil základní osnovy pro výuku na vojenské akademii v Siegenu, kterou roku 1616 Johann VII. založil. První ředitelem vzniklé Schola militaris se stal Johan Jacob von Wallhuasen, který byl s Johannem VII. v úzkém kontaktu. Proslavil jako autor vojensko-teoretických spisů (zejména Kriegskunst zu Fuss a Defensio Patriae nebo též Landrettung), které dále zpracovávaly nizozemskou vojenskou doktrínu a pomáhali v šíření jejích principů do celé Evropy. Základním rysem díla Kriegsbuch není pouze náhledem do tvorby nizozemských vojenských reforem, ale také do teoretické práce vojevůdce, pro nějž byly reformy životní náplní a nástrojem k vítězství.
Jedná se o naprosto nepřekonatelný studijní materiál ke studiu vojenství počátku 17. století.