Představení knihy Kriegsbuch - Die Heeresreform der Oranier

Spisy zabývající se teoreticky uměním válečným byly již v 1. polovině 16. století etablovaným žánrem. I slavný Machiaveli, krom svého spisu Vladař, sepsal „O umění válečném“. Jenže tyto spisy byly do značné míry naivní. Snažily se přinášet nové, revolučně dokonalé vojenství, aniž by zapadaly do kontextu reálného světa vojáků a bitev. Ale vedle těchto novátorských děl se postupně prosazovaly spisy od přímých praktiků vojenského řemesla.

Míst praktikování nebylo v Evropě 2. poloviny 16. století právě málo. Kromě trvalého boje s Osmanskou říší na jihu se rozpoutaly dlouhé táhlé boje nejen ve Francii, ale hlavně na území Španělskem ovládaného Nizozemí. Nizozemské stavy potřebovaly najít způsob, jakým čelit a porazit mnohem početnějšího a silnějšího soupeře. Jejich vlastní žoldnéřská armáda měla řadu problémů a bylo jasné, že se musí od základů proměnit, aby proti španělským veteránům měla šanci. Klíčem se stala řada ekonomických, politických a vojenských reforem, které inovovaly veškeré aspekty vojenských operací. Počínaje pravidelně vypláceným žoldem, přes individuální dril a jednotné vybavení vojáků až po inovace v bitevních formacích a plánech.

Autoři a prosazovatelé těchto reforem byli Mořic Oranžský a jeho bratranci Vilém Ludvík Nassau-Dillenburg a Johann VII. Nassau-Siegen. Dohromady vytvořili kroužek velmi schopných vojevůdců a organizátorů s až vědeckým zaujetím pro vojenské umění. Vilém Ludvík byl první, který k reformě nizozemské armády přistoupil zcela vědecky. Dle dobového náhledu na vědu se obrátil k antickým autorům a ve spolupráci se svým sekretářem (ten překládal části děl z latiny a řečtiny) a s jedním z jemu blízkých důstojníků společně experimentovali s taktickými postupy. Podle životopisce Viléma Ludvíka dokonce používali cínové vojáčky v simulovaných bitvách na stole (i dnes je tento koníček velmi oblíbený).

Johann VII. Nassau-Siegen (narozem 7. 6. 1561 v Dillenburgu - umírá 27. září 1623 v Siegenu) ve snaze o renovaci armády spojených provincií (jak se Nizozemí tehdy nazývalo) vydatně asistoval. V korespondenci sděloval své postřehy a názory na strukturu, výcvik a používané bitevní formace. Tyto postřehy, opřené o studium antických i moderních autorů se pravděpodobně od roku 1594 začaly formovat do podoby obsáhlého spisu. Kniha nakonec jednoduše nazvaná „Kriegsbuch“ myšlenkově doprovází nizozemské vojenské reformy.

V roce 1973 byla pořízena edice původního Kriegsbuchu. Dnes je tato edice již velmi obtížně sehnatelná, ale podařilo se mi ulovit jeden výtisk z curyšského antikvariátu.

Samotný Kriegsbuch není striktně uceleným dílem. Nenajdeme tu jasně daný začátek a postupné vrstvení teorií zakončených shrnutím a závěrem. Střídají se témata, styl, a dokonce i jazyk. To, když se mezi většinovou – a nutno dodat docela složitou – němčinu dostanou kusy latinského, francouzského nebo holandského textu.

První část moderní edice je věnována historickému kontextu nizozemských vojenských reforem a okolnostem vzniku Kriegsbuchu. Součástí úvodní části je i rozbor edičních prací na Kriegsbuchu samotném.

A poté následuje již popis antického vojenství z pera Johanna VII. Antické vojenství a jeho studium bylo nedílnou součástí nizozemských reforem. Právě díla jako Tactica Claudia Aeliana, Leonis Imperatoris De Bellico Apparatus Lva IV. a filozofické rozbory římských a řeckých dějin a vojenství filozofa Justa Lipsia tehdejšího profesora na universitě v Leidenu se stali základem pro vlastní výpisky Johanna VII. o antickém vojenském umění a jeho aplikaci do strategie a taktiky přelomu 16. a 17. století.

Navazuje pojednání o individuálním vojenském drilu a povelové technice. Ve stručnosti je zde představena řada povelů pro pěší vojáky, a to rovnou v několika jazycích (němčina, holandština, francouzština, latina, angličtina a skotština.

A spis volně přechází do technik zacházení s mušketou a píkou. Nalezneme tu první verze mušketýrského drilu, jejichž další zpracování vedlo až ke slavnému dílu Jacoba de Gheyna. Johann VII. se pravděpodobně setkal s de Gheynem již v roce 1597 či 1599 při svých návštěvách v Haagu. Johann byl autorem předlohy, kdy na velký arch papíru do kruhu načrtnul jednotlivé fáze nabíjení muškety a přidal k nim odpovídající povely, včetně podrobného popisu.

Dílo se dále vyvíjelo, až 29. května roku 1606 dostal Jacob de Gheyn patent na zpracování budoucího „Cvičení se zbraněmi“. Spis se v této části ale nezaobírá mejen pěchotou, ale je doplněn i rozsáhlou statí na téma cvičení jezdectva.

Po individuálním cvičení vojáků se rozbor přesune k cvičení větších celků. Je zde popsán a náčrtky doplněn způsob otáčení tvarů, zdvojování řad a zástupů i techniky tzv. kontramarše, tedy procházení řadami.

Úvahy a rozbor se dále věnují celým bitevním sestavám. V náčrtcích jsou zde popsán bitevní uspořádání úzkého okruhu nizozemských velitelů, jejich výhody i nevýhody a snaha o dokonalé uspořádání formací v bitvě tak, jak se to stalo pro nizozemskou vojenskou doktrínu typické. Snaha o přiblížení římských triplex acies je zde opakovaně zřejmá.

Válka v Nizozemí byla hlavně zaměřená na obléhání a dobývání opevněných měst. Proto je značná část textů je věnována i umění obléhání a je možné zde nalézt náčrtky různých nástrojů, min a pomůcek pro zdolávání či chránění opevnění.

Kriegsbuch stál na počátku dlouhé linie vojenské teorie kolem nizozemských inovací a poskytl základ nejen již dříve zmíněnému „Cvičení se zbraněmi“ Jacoba de Gheyna ale i dalším stejně zaměřeným textům. Kriegsbuch stanovil základní osnovy pro výuku na vojenské akademii v Siegenu, kterou roku 1616 Johann VII. založil. První ředitelem vzniklé Schola militaris se stal Johan Jacob von Wallhuasen, který byl s Johannem VII. v úzkém kontaktu. Proslavil jako autor vojensko-teoretických spisů (zejména Kriegskunst zu Fuss a Defensio Patriae nebo též Landrettung), které dále zpracovávaly nizozemskou vojenskou doktrínu a pomáhali v šíření jejích principů do celé Evropy. Základním rysem díla Kriegsbuch není pouze náhledem do tvorby nizozemských vojenských reforem, ale také do teoretické práce vojevůdce, pro nějž byly reformy životní náplní a nástrojem k vítězství.

Jedná se o naprosto nepřekonatelný studijní materiál ke studiu vojenství počátku 17. století.